Říká se, že člověk by měl prý zkusit v životě všechno. Je sice asi trochu rozdíl zda chce nebo je donucen, ale každá zkouška by ho měla poučit a obohatit, myšleno ve smyslu životních zkušeností. Ve svých jednašedesáti jsem se už téměř začínal stydět před mladou a dynamickou generací, že jsem nikdy nebyl v politické straně a možná i proto neuměl patřičně využívat výhod českého tržního hospodářství a kapitalismu. Nikdy jsem závratně nezbohatl ve smyslu např. nákupu a prodeje čehokoliv, nikdy jsem ani závratně nezchudl ve smyslu dlouhodobé ztráty zaměstnání.
Sebevědomí mi až zvýšila ryze česká firma s ryze českým managementem, u které jsem byl bezmála čtyřicet let zaměstnán, za což se všem mladým a dynamickým omlouvám, a která mi dala sedm měsíců před penzí padáka z pozice skladníka, moderně „operátor skladování“. Už jsem si chystal nějaké takové, jakoby neutrální odpovědi vnoučatům, na jejich zvídavé otázky o životě, ale takhle přeci jen budu moci o něco víc fundovaně o představitelích českého kapitalismu a českém tržním systému pohovořit, i když jsem se nikdy té „správné“ české tržní dynamičnosti nenaučil ani jiné „správné“ předpoklady nezískal.
Do penze půjdu zřejmě jako nezaměstnaný, ale na rozdíl od mnoha podobně dopadnuvších kolegů a kolegyň, komunisty volit nikdy nebudu. Ten kdo opravdu chce, si může totiž zjistit, co teprve takový komunistický systém dokáže udělat s národem, jaké, až patologicky nemilosrdné kapitalisty, umí vygenerovat. Ten kdo se spokojí se sliby, to možná ještě někdy pozná na vlastní kůži. Ne nadarmo se taky říká, že lidstvo je nepoučitelné.
