Martin Maxa - český zpěvák, kytarista a skladatel

Martine, máš za sebou několik CD, stovky koncertů, filmové role a nespočetně fanoušků. Neomrzel tě tento způsob života?

Kdepak, ani trochu. Dělám to, co mám rád a co mi zároveň přináší pocit, že jsem se na tomhle světě neocitl nějakým božím omylem. Odjakživa jsem byl tvůrčí bytostí a jako takový jsem pochopitelně vždy toužil po zpětné vazbě, které bych se sotva dobral, kdybych seděl doma na zadku. Takže neremcám a dělám, co musím a co mi zároveň velí mé neklidné srdce.

Říká se, že si odkojený trampskou hudbou, neuvažoval si, že natočíš něco v tomto stylu?

Ano, u táboráků jsem strávil valnou část svého mládí. V tomhle mystickém prostředí jsem se poprvé opil laciným vínem, políbil svou první holku a na klíně mi poprvé spočinulo sladké dřevo. V tom hudebním slova smyslu mi ale to trampské klišé (ostatně jako každé jiné) lezlo tak trochu na nervy a svou tvorbou jsem se jej snažil vždycky tak trochu nabourat. A dodnes se vlastně snažím. Hraji jen původní písničky, natáčím výhradně autorská alba a snažím se neuvíznout v žádné škatulce, do které se nás muzikanty vytrvale snaží uzavřít různí hudební mudrlanti.

Máš za sebou i vystupování po Německu, jací jsou tamní fanoušci oproti těm našim?

Musím konstatovat, že jsou velmi přátelští. V Německu mám i řadu přátel ještě z dob, kdy jsem zde vystavoval své obrazy a musím říct, že řada povahových rysů, které se vážou k tomuto národu je mi velmi sympatická. Jsou pracovití, nelžou a nepodvádí a vždy se snaží dodržet své slovo. Samozřejmě, všude najdete výjimky, ale obecně to tak je.

Na svém kontě máš i poměrně dost videoklipů, necháváš to na týmu, nebo se to točí podle tebe?

Tyhle věci jsou zpravidla výsledkem týmové spolupráce. Na počátku je vždy nápad, či spíše vize jednotlivce, poté se ovšem takříkajíc dají hlavy dohromady, každý přijde se svojí troškou do mlýna a výsledek je tudíž dílem všech. V dnešní době to ovšem vyžaduje rovněž značnou dávku entuziasmu zúčastněných, protože tu spoustu vynaloženého úsilí vám nakonec nikdo neproplatí. Tyhle věci se zkrátka dělají srdcem a jen tak pro potěšení fanoušků. A koneckonců i pro to své.

Fanoušky bude zajímat, kolik to stojí úsilí, být ve skvělé fyzické formě jako jsi řadu let ty?

Inu, zadarmo to není a dobrá kondice bývá zpravidla vykoupena litry potu a bolavým tělem. A s přibývajícími léty je tohle všechno ještě bolestivější. Nicméně stále tuhle sebetrýzeň podstupuji. Jednak nehodlám prodat zubaté svou kůži lacino a jednak se tímhle způsobem dostávám ke své dávce endorfinů, na kterých jsem se za ta léta stal závislým, a které mi jako jediné spolehlivě zahání depky. Možná na to nevypadám, ale mám k nim odjakživa sklony a tahle bolavá terapie na ně jednoduše zabírá. Takže ten můj exteriér je vlastně jen takovým vedlejším produktem toho všeho.

Co tvá životospráva a tvé neřesti?

Kouřím a jednou týdně se zpravidla opiju, protože mám pocit, že kdybych se měl na svět dívat neustále jen střízlivýma očima, skončím zákonitě někde v blázinci. Ale zdravě jím. To se mi nedá upřít. Jím jen střídmě a jen samé zdravé věci.

Co plánuješ v profesním životě?

Moc neplánuji. Beru věci tak, jak přicházejí a dělám, co mám.

Jaké jsou dlouhodobé plány?

Teď si nejsem jistý, jestli si ze mě trošku neutahujete, v mém věku by totiž dlouhodobé plánování mohlo působit poněkud pošetile až nemístně a já jsem si vědom tíživé reality mých pěti křížků. Kdyby ovšem bylo možné naplánovat řekněme dalších 200 let, plánoval bych od rána do večera. Protože si však ale budu muset nejspíš vystačit jen s tím, co mám před sebou, nemůžu si dovolit ztrácet čas plánováním.

Nějaký vzkaz pro fanoušky?

Fanouškům tímto děkuji za projevovanou přízeň, koneckonců právě oni jsou tou zpětnou vazbou, po které, jak už tu bylo řečeno, touží každý tvůrčí člověk a vlastně oni jediní dávají mé práci smysl. Bez nich bych neexistoval. Všem, kteří při mě vytrvali, mohu tudíž vzkázat to, co doopravdy cítím. Že si jich doopravdy vážím a děkuji za to. že jsou. Na oplátku slibuji, že vytrvám v tom , co dělám. Navzdory všemu, co mě potkává.

Děkuji za rozhovor – Pavel Hrejsemnou