Eva Hrušková - herečka, zpěvačka a scénáristka

V 17 letech jste ztvárnila nezapomenutelnou Popelku po boku Jiřího Štědroně, jak Vás bralo okolí v té době? Myslím, že okolí mě bralo tak, jaká jsem byla: holka z gymplu, která se biflovala na maturitu a připravovala se na zkoušky na vysokou.

Být populární už v 17 letech, dá se to zvládnout?

Myslím, že se to zvládnout dá. Moji rodiče se mnou promluvili o tom, že opravdu ta „sláva je polní tráva“ – no a já jsem to pochopila.

Z první filmové role budete mít jistě nějaký zážitek o který se ráda podělíte?

Opakuji pořád jen tenhle jeden: Jiří Štědroň byl první muž, kterého jsem měla pohladit... nějak mi to nešlo. Tak mi paní režisérka poradila, ať si myslím, že hladím kocoura, to potom pomohlo.

Jako herečka máte za sebou několik rolí, na které ráda vzpomínáte?

Většinou jsem hrála princezny. Ale letos jsem dostala zajímavou roli v seriálu Stopy života. Tomáš Magnusek mě obsadil do velmi protikladné role, však uvidíte.

V 80. letech jste propůjčovala svůj hlas zpívajícím princeznám, nemrzelo Vás, že jste je nemohla hrát princeznu rovnou vy?

To už bych hrát nemohla, přece jenom mi bylo přes třicet. Ale tohle zpívání za princezny mě moc bavilo.

Od herectví k loutkoherectví, v čem Vás fascinuje tento obor?

Já loutky mám velice ráda, ale k této lásce jsem přišla poměrně pozdě, až v divadle DRAK v Hradci Králové, kde jsem byla po maturitě rok jako elévka. Objevila jsem to kouzlo a iluzi, která na normálním divadle nikdy vznikout nemůže. To se týká i loutkohereckých výkonů. Já i v mém věku můžu hrát princeznu nebo třeba zbrojnoše a pořád to je divadlo, ne nějaká trapná exhibice.

Mění se pohled dnešní generace na loutky oproti dřívějším dobám?

Nevím. Děti jsou stejné pořád a loutky milují. I v době počítačů a 3D kin na ně fascinovaně koukají, a když je loutka osloví, ochotně odpovídají. To se nemění.

S divadlem jste navštívila různé kouty, kde Vás to zaujalo nejvíce a kam už nikdy nechcete?

Jezdíme po celé republice a máme svá oblíbená místa. Předně máme ji rádi celou, jen Morava je taková milejší a vřelejší. Hlavně střední a jižní.

Nejen v divadle, ale i osobním životem Vás provází Jan Přeučil, předpokládám, že vedle tak temperamentního člověka se nikde asi nenudíte?

Ne, nenudíme se, stále vymýšlíme, na co bychom se mohli těšit. Naplánujeme třeba jízdu Orient-Expresem a pak se na ni rok těšíme. Nebo nějaký výjimečný koncert a půl roku víme, že nás čeká něco mimořádného. Ale i běžné denní radosti umí rozjasnit život, to už víme také.

Jaké projekty připravujete?

Máme spolu několik představení pro děti, dvě pohádky a tři naučná představení – Pověsti české, Pražské pověsti a Řecké báje, ale i to poučení dětem posíláme fornmou legrace a zábavy. Paní učitelky se bojí, že děti při naučných pořadech zlobí, mohu jim slíbit, při našich nikdy! – Ještě chceme udělat jedno představení – prohídku. Už víme jakou, kdo ji napíše i složí hudbu, ale je to tajemství. Až bude čas, odhalím.

Děkuji za rozhovor – Pavel Hrejsemnou / Foto Štěpán Luťanský