Žalobníček

Je to stará známá věc, že někdo má rád holky, jiný zase vdolky, no a jiný zase nemůže dospat, aby mohl běžet k soudu.

Na předsedovi ČSSD je mi hrozně sympatická jedna jeho roztomilá vlastnost. Kdykoli někde propásnu nějaký vtip, výrok, komiks nebo blog, který si z pana Paroubka dělá prču nebo ho nějak jinak dehonestuje, můžu vzít jed na to, že mi o tom sám řekne na nějaké tiskové konferenci.

A kdybych náhodou prošvihl i tiskovku z Liďáku (což se může klidně stát, protože stíhejte jich zaregistrovat 15 do týdne), dozvím se o všech těch "útocích na těhotnou ženu" a jiných nepravostech páchaných na panu Paroubkovi z novin – konkrétně ze zpráv o žalobách, ať už podaných nebo zamýšlených, a dalších stížnostech všeho druhu.

(Předesílám, že nemám na mysli aktuální kauzu s vrženými utopenci, protože hod těžkou sklenicí rovněž považuji za prasárnu; jenom trnu, až se dozvím, že utopenci letěli v žoldu ODS.)

Podívejme se na pár půvabných příkladů toho, když veledůležitá tíha Osobnosti nějaké zlehčování těžko snáší a musí se proti němu prostě ohradit, nejlépe před celým světem. Na uváženou dávám, jestli je to normální a jestli to něco nevypovídá o dotyčném.

Případ první – Tarzan

Nebýt Paroubkovy hlasité ukřivděné reakce, úplně by mě tahle sranda minula a většinu veřejnosti taky. Jistě si na to taky pamatujete – jakýsi reportér vyblejsknul Pana Předsedu, jak pouze v těsných trenýrkách obdělává nějaký záhonek. Velkoleposti se celému výjevu dostalo díky lopatičce, kterou Velikán třímá v ruce, a díky tomu, že se jako vždy tváří jako bubák těsně před tím, než pukne vzteky.

Stát se to komukoli jinému, řekne si, že pupek má v tomhle věku každej druhej, případně se ohradí v redakci proti tomu, aby mu někdo s foťákem čuměl do zahrady (což by se mi taky nelíbilo). A bude mu příjemné, když se na celou tu krásu zapomene. Ne tak Jiří Paroubek. Ten si musel před národem postěžovat (výsledek – všichni jdou a po fotce se pídí) a jelikož On je dokonalý ve všech směrech, musí se ještě řečnicky otázat, jakpak by asi dopadl pan fotograf, kdyby ho takhle vyfotili. Dotyčný bulvár měl proto další příležitost snímek uveřejnit, tentokrát v komparaci s fotografem (mladej kluk, jak to asi mohlo dopadnout :)) a ještě jedno číslo vybavit dokonce plakátem s polonahou Paroubkovou figurou a s názvem "Tarzan".

Případ druhý – „hrk, hrk“

Tady už byla situace daleko vážnější než s Tarzanem, protože šlo – jak jinak – o "útok na těhotnou ženu" (a je div, že v tom nebyl namočen i zrádný plukovník Kubice). Reflex totiž uveřejnil dnes již legendární číslo komiksu Zelený Raoul, kde se líčí jedna radostná událost (početí Paroubkovic potomka) v souvislosti s druhou "radostnou" událostí (svržení vlády). Petra Paroulková zde vábí politickým úspěchem zdivočelého manžela k milostným hrátkám; a když na ně dojde, jde čtenáři nabídnut jen obrázek s černou plochou a nápisem "hrk! hrk!" (upřímně, kdo by to chtěl taky vidět).

Podle Petry Paroubkové a jejího chotě se jedná o porno, a když už s tím prohráli asi dva soudy, těší se na soud Evropský. A nepochybuju, že až neuspějí ani tam (což zase neunikne pozornosti, takže teď už budou dotyčný komiks znát úplně všichni), poženou Reflex do roka a do dne na soud Boží. Držíme palce.

Případ třetí – bloger

Čtenářům blogů na iDnes jistě velmi známá kauza. Oblíbený bloger Karel Kříž, který již delší dobu ve svých příspěvcích tepe všelijaké politické nepravosti (tedy pochopitelně ve značné míře i Paroubka) svou nemilosrdnou kritikou natolik ublížil Velkému srdci pana předsedy, až se ucho utrhlo a celá ta křivda musela být svěřena národu na tiskové konferenci.

Jako vždy tohle žalování mělo opačný výsledek, namísto lítosti a roztrpčení nad nespravedlností světa vzbudilo naopak ještě větší zájem o články pana Kříže. A co Předseda čekal jiného? Že půjdeme a p. Křížovi zapálíme auto, případně budeme demonstrovat před redakcí iDnes? A obzvláště mě potěšilo, že všechny ty výtky vůči své osobě Jiří Paroubek pro jistotu přečetl na kameru, aby to náhodou někomu neuteklo.

Je tohle normální?

Není. A netýká se to jen Jiřího Paroubka. Každého politika zkrátka veřejnost vždy nějak hodnotí a karikatury stejně jako komentáře k tomu patří. Jenom ti, kteří jsou posedlí sami sebou a vidí v sobě nezpochybnitelného velikána, jemuž je potřeba prokazovat jen úctu, si mohou myslet, že se jim děje větší křivda než ostatním politikům, ale i umělcům a jinak známým persónám našeho světa.

Jak s touhle pozorností různých šprýmařů nakládají ostatní? Třeba Klause u nás nikdo nešetří celá léta a dostává mnohem silnější kapky, než za těch pár roků stihl Paroubek. Pamatuju si ho nakresleného jako esesáka nebo jako blázna, který se raduje z toho, že se v knihkupectví jeho knihy objevují na regále hned vedle titulů typu "O princezně kravičce". Topolánka zas nakreslili v kostýmu obřího pinďoura (i s těma "gulema"), Zeman je každou chvíli znázorněn v alkoholovém oparu, v němž poletují mouchy, a bývalý kardinál Vlk se na karikaturách pravidelně objevuje obklopen prodejnými děvami, které mu kutí cosi pod sutanou (a nový kardinál se tak za chvíli bezpochyby objeví taky).

Jenomže oni s tím neběhají po soudech a nepořádají o tom tiskové konference.

Závěr z toho všeho.

Pokud by měl někdo pocit, že tohle moje povídání bylo jen výsledkem čiré zvůle a svévole, má samozřejmě pravdu; nicméně celá věc má ještě rozměr, který by neměl uniknout pozornosti. Ono totiž nikdy není dobře a vždy je nebezpečné, když ve společnosti drží veslo v rukách lidé, pro které je každá srandička útokem na Nezpochybnitelnost jejich Ega a s každým mušincem, který ulpí na jejich ideálním portrétu, běží někam do Štrasburku.

Ještě pochopím ty občasné žaloby o urážku na cti – nařknout někoho bez důkazu z nějaké lumpárny nebo mu jen tak nadávat, to se dělat nemá (a dělá to každou chvilku zrovna někdo z ČSSD – jakpak to?) Ale kdo neumí rozlišit prkotinu od skutečného problému, od něj nemůžeme čekat, že ty skutečné problémy bude schopen vyřešit.

Kdo by to chtěl vidět naživo: