V sedmnácti letech akorát tak do cukrárny a v devět spát!

Tak asi si to představují ti mudrlanti, kteří navrhují čím dál drakoničtější opatření proti údajnému opilství naší mládeže. Nepochybuju, že jedině ke škodě věci, jak tomu v podobných případech bývá.

Hospoda je místo, kde se Češi, stejně jako mnozí jiní osvícení národové, tradičně učí základům života sociálního. Nevím jak vy, ale já na obrázku napočítal mladistvých hned několik.

Občas se dočtu o tom, co všecko by se mělo provést majitelům hospod, kde načapou nějakého opilého nezletilce; což o to, nalejvat mladistvým se u nás nesmí prakticky odjakživa, tresty na to jsou, ale zjevně to někomu nestačí. Prý by bylo na místě, aby zavřeli celou hospodu, když v ní vůbec nějakého mladistvého s promilemi v krvi objeví.

Aby toho nebylo málo, volají někteří po opatřeních, která okoukali jinde - že prý tam, kde se podává alkohol, by od určité hodiny mladistvé vůbec neměli pustit, i kdyby si tam šli na fidorku a žlutou limču. Což je ještě mnohem větší kravina, než ten nápad první.

Milovníci co nejtvrdší represe a prohibičních opatření mají tradičně - ve všech oblastech - na svědomí daleko horší paseku než ti, kteří k věci přistupují s umírněným liberálním přístupem. V dnešní době, kdy jeden zákaz střídá druhý a nějaký snaživý "odborník" s podporou státního obušku za zadkem strká každou chvíli pazoury do dalších a dalších oblastí života, jsme už ztratili potřebnou citlivost. Buďme však opatrní a nenechme voly s razítkem, aby likvidovali poslední střípky selského rozumu.

Jsem radikál!

Tenhle blog je určen pátečnímu dopoledni, tak ten svůj dnešní traktát pojmu trochu odlehčeně a hlavní ideu budu ilustrovat pár osobními vzpomínkami.

Předem upozorňuju, že jsem možná radikál z druhé strany: Nejen že mám současnou úpravu za dostatečnou, ale jsem odjakživa vděčný za to, když se na ni občas v klidu prdí a přimhouří se oči - v rámci jakéhosi normálního odhadu, selského rozumu a vědomí, že některé věci jsou prostě přirozené.

Líbí se mi ovšem třeba nápad daleko tvrději postihovat nalévání skupině mladistvých pod patnáct let - to jsou prostě děti, tam se to fakt nemá. Ale když někdo v šestnácti nebo v sedmnácti může chodit makat do fabriky a platit daně, což může, nevidím důvod, proč by nemohl večer na pivo. Legislativa je proti, budiž, demonstrovat kvůli tomu nepůjdu, ale taky se nehodlám pohoršovat na případy, kdy šestnáctiletý kluk jak buk vypije v hospodě s kámošema čtyři píva - však ono se zas tak nestane.

Všude, kam se podívám, si lidi první vopici jak Brno pořídili někdy okolo 16. roku života. Já rovněž. Většina z nás přesto normálně žije, funguje, a ačkoli se extrémy vyskytnou taky a najdu pár vrstevníků, kterým chlast udělal ze života ruiny nebo je dokonce o život připravil, nedá se říct, že bychom skončili jako lidské trosky a páchnoucí alkoholici na hromadě prázdných krabic od "Poezie bílé" (vysvětlivka: stolní "víno" z Chateau du Tetrapack), a to jenom proto, že nám kdysi náš nedostatečně uvědomělý hostinský Jarouš tu a tam postavil věnec desítek na zažloutlý ubrus v jedné maloměstské čtyřce.

Vzpomínka osobní na zlatý časy a věk nevinnosti

Fakt je, že v kritickém věku mě zastihla zhruba polovina devadestátých let, kdy se, mám pocit, mohlo asi tak všechno, a že jsem tím možná poznamenán. Dojížděl jsem na gympl na jedno malé městečko, ale ne že by to na těch velkých fungovalo nějak extra jinak. Zdá se mi oproti dnešku jako jiná planeta: Je nám zhruba šestnáct, stojíme o polední přestávce v pantoflích (aby bylo na první pohled jasný, že jsme uši ze školy naproti konzumu) u kasy, jejíž kapitán, obrovitá baba jak keř neurčitého věku, právě drží v ruce flašku s umělohmotným uzávěrem a ječí kamsi do skladu: "Jarmilóóó, kolik stojí to Hodonínský slunce, tady zas nejni cenovka!" Když se to baba dozví, my zaplatíme a hrdě si odnášíme litrovou trofej v zelené lahvi na dvorek za garáže, kde ji necháme kolovat. Nikoho ani nenapadne, že by nebylo něco v pořádku.

- "Zdar Jarouši, tři píva!"

- "Dneska ne, kluci, včera jsem tu měl kontrolu a byl z toho průser, tak aby se nepřišli podivat ještě jednou."

- "Hm... Tak my zas asi..."

- "Ale můžu vám pro dnešek nalejt malýho ruma s kolou do hrnku."

- "Proč do hrnku, tak můžeš do pulitru, ne?"

- "To ne, to už by vypadalo jako černý pivo."

Takhle to chodilo tenkrát v hospodě kousek od náměstí. Tou dobou taky začali dávat na Nově obrazy ze života středoškoláků Beverly Hills 90210. Občas jsme to sledovali s perverzní poťouchlostí, protože to byl neocenitelný zážitek, sledovat tu partu šampónů, jak "U Mata" cucá džusík (hlavně když se jedna z těch slepic odvážila do dvou dvojek šampusu, málem ji to zabilo a nechtěli ji pustit ka maturitě :)), a porovnat to s realitou našeho Beverly v Podkrkonoší, našich "Matů" (Bystřice, Baťák, Borek, názvy mluví za vše) a našich Brendonů a Dylanů (o polední pauze potkáváme tak řečeného Čičina s rádiovkou a rašícím knírem: "Zdar, volové, odkud jdete!?" - "Zdar Čičine, dali jsme jedno v Bystřici." - "To já stihl tři, musíte chodit do Formanky, v Bystřici zas točí Brzda!").

(PS: Kdyby to nějakého folkloristu zajímalo, život a opilství mládeže na východočeském maloměstě v období "budování kapitalismu" barvitě vylíčil můj dávný kumpán David Prokop, který sem jinak přispívá politologickými rozbory maďarské politické scény, zde).

Vyhlídky

Ano, takové jsme byly zrůdy. Vůbec nechápu, jak jsme mohli vyrůst v normální občany tohoto státu, jak jsme si byli schopni pěstovat zájmy a koníčky, vystudovat vysoké školy, zapojit se do procesu na různých, někdy zajímavých pozicích a někteří z nás dokonce založit rodiny.

Neměl by nám (teda těm z nás, co je mají) ty děti nakonec stát raději odebrat? Co když i nám přijde normální, že ve třinácti k nedělnímu vepřoknedlu dostane synek dvě deci desítky? (Jednou se s touhle "kauzou" obrátila v nějaké časopisové listárně čtenářka na Dr. Nešpora, který sepsal hysterickou odpověď o alkoholismu mládeže, takže u čtenářky doma to muselo vypadat vesele, chudák manžel.)

Druhá věc je podívat se, kam podobná opatření vedou.

Represe a prohibice lidi nikdy nenaučila "lepšímu" chování, naopak, lidi jsou pořád stejní a navíc vždycky o krok před "zákonem". Když vás v sedmnácti nepustí v osm večer do hospody, moc si s tím hlavu lámat nebudete, opatříte si nějak (nikdy to není těžké) chlast, z praktických důvodů poměru objem lahve/výkon asi tvrdej, a budete chlastat někde po bytových mejdanech a na chatách (což jsme teda samozřejmě dělali taky). Co je nebezpečnější? Čtyři píva někde v krčmě nebo neodhadnutelná dávka špiritusu někde po tajmu, s podobnejma jelitama, který nebudou vědět, kdy a jestli mají volat záchranku? No nevim.

Nejspíš se zase dozvím, že tu propaguju alkoholismus, že nevím, kolik mladých na to každoročně zařve atd. atd. Zjistil jsem, že podobné názory nemá cenu vyvracet, řada lidí u nás prostě nerozumí psanému textu a najde si v čemkoli cokoli, když chce.

Nicméně gró je zhruba tohle: Zvýšené represe a prohibiční opatření nevedou nikdy nikam, přejímat různé "londýnské vzory" o tom, že by do podniků s nabídkou alkoholu neměla mládež po určité hodině vůbec přístup, to je už vůbec kravina, a nemá cenu sahat k různým hysterickým opatřením navrhovaným všelijakými majiteli patentů na rozum a kulatých razítek. V Čechách zkrátka nejsme v Beverly Hills, což je dobře, a nemám pocit, že by ke stávající úpravě a po generace zaběhnutým pořádkům bylo potřeba ještě něco vymejšlet.

Závěrem ještě zavzpomínám na větu z jednoho z dílek Petra Šabacha, kde vypráví, jak si koupil historickou knihu jenom proto, že začínala slovy "Za třicetileté války byla taková nouze, že nebylo piva ani pro děti."

No hrůza! :)