"...přepni to na Poláky, jestli něco nedávaj..."

Tahle věta zazněla ještě za socíku u nás doma vždy, když naše televize Československá dávala h**** (což bylo v podstatě pořád). Tak dnes vzpomínka na Poláky jakožto apoštoly Západu :)

Četl jsem teď reflexovský rozhovor s polským publicistou Mariuszem Szczygiełem, známým to znalcem českých poměrů a docela i české duše (na jeho pěkný web i se záložkou "pro Čechy" se jukněte tady). Po tom, co u nás a o nás vyšel jeho Gottland, chystá se i překlad druhé knížky o té naší kotlině a jejích obyvatelích. Nám asi bude připadat zábavné, že nás takhle zvenčí nejen někdo řeší, ale ještě k tomu velmi úspěšně, co se čtenářského zájmu týče – Szczygiełovy postřehy jsou v Polsku vyhledávaným (a oceňovaným) čtivem a předmětem vášnivých rozhovorů.

Tak jsem taky zalovil v hloubi duše, cože vlastně sám o Polácích vím, co mě na nich zajímá a jak si je vybavuju. Nečekejte nějaký fundovaný rozbor kulturně politických aspektů ani ničeho jiného, spíš takové střípky s trochou nostalgie. 

V první řadě jsem si vzpomněl na dobu, kdy pro nás byla polština denním chlebem – tahle éra trvala prakticky celé moje dětství až do Listopadu, ostatně tzv. "na Polákách" jsme vyrůstali snad všichni smradi, co si nás tak pamatuju z těch dob – bylo to totiž ve východních Čechách, konkrétně v Hradci, kde každá domácnost chytala polskou televizi. Ostatně mám dojem, že až tahle možnost dala, vzhledem k programové stavbě naší Československé televize, nějaký smysl přítomnosti televizního přístroje v našem obýváku.

Pamatuju si na okamžik, kdy naši někdy v druhé půlce osmdesátek pořídili naši první barevnou televizi a ještě k tomu s dálkovým ovládáním (vážilo zhruba jako poctivá cihla, bylo na šest tužkových baterek a dobře mířenou ranou byste s ním porazili vola). První večer jsme se u tohohle nového rodinného krbu shromáždili za účelem sledování – pochopitelně že "Poláků". Dávali zrovna slavnou Pomádu, samozřejmě "v původním znění s překladem", jak je ostatně v Polsku stále zvykem, takže doteď si vybavuju pěvecký výstup, na němž si Travolta s Olivií Newton-John trhali hlasivky, a do toho brumlalo: "O, jak ja kocham cię, bardzo cię kocham!" nebo tak něco – naštěstí jenom první sloku, abychom tak jako věděli, o čem to je :)

Toho večera u nás na ČST běžel Týdeník aktualit, na nějž, pokud se pamatuju, koukala z širokého okolí jenom jedna moje věkovitá tetička, která do redakce jednou poslala rozhořčený dopis o tom, že našla v lahvi se sodovkou mouchu, a od té doby hlídala, jestli její příspěvek z oblasti konstruktivní kritiky odvysílají (marně). Na to fakt barevná televize potřeba nebyla.

"Na Polákách" běželo zkrátka koukatelné zboží. My děti jsme sledovaly "dysnejovky", různé francouzské historické filmy, se značným předstihem Šmouly čili Smerfy (úryvek z rozhovoru s taťkou Šmoulou, který v polštině zněl "Papa Smerfie, gdzie byłeś? Szukałem Smerfetke!" nám vydržel coby téma k rozhovoru na hodně dlouho); dospělí sledovali všelijaké americké kriminálky, horory, poručíka Colomba, nekonečné seriály typu Dynastie… Nebo jsme třeba celá rodina užasle zírali na "nějakou českou pohádku", o jejíž existenci jsme neměli dotud potuchy – byli to Tři veteráni :)

V tomhle smyslu nám Poláci prostředkovali Západ a hlásali jeho krásy – nejenom v normálních filmech, ale i v různých převzatých dokumentech, odkud zase občas čněl u nás tušený, leč nevídaný západní blahobyt. Ten pořad se jmenoval Satelit, běžel v neděli večer a na vlastní oči jsem v něm jednou viděl chlapa, jak z hromady pomerančů vzal jeden, vymačkal z něj šťávu a pak ho zahodil – něco takovýho bylo u nás naprosto nemyslitelný, usoudil jsem proto, že na Západě je ráj.

Občas u nás zazvonil zvonek u dveří, máti otevřela, tam sympatický pár v kuriózních bundách a plísňákách, s obrovskou taškou u nohou a už to jelo: Proszę pani, ładne spodnie, sweterki... też dla chłopca (to když jsem vykoukl i já a byl tak zacílen obchodním duchem)... a z útrob tašky se rodilo všelijaké více či méně použitelné zboží, povětšinou běžně nedostatkové.

Po Listopadu tahle čilá výměna statků hmotných i duševních tak nějak ustala - labutí písní se stala raná léta devadesátá, kdy jsme jezdili do Polska nakupovat, ale to trvalo jen chvilku.

Ale přijde mi strašně zajímavý, že my jsme těm Polákům coby předmět zájmu tak nějak vydrželi.

Kdykoli a kdekoli je potkám a sedneme u piva na pokec, nejdřív proběhne samozřejmě úvodní a nezbytné pošťuchování stran toho, která že z našich řečí je komičtější (tomu byla jednou přítomna jedna Litevka, jež nevěděla, která bije, ale jak zaslechla polské "samochod", hned si přihodila, že v jednom ruském nářečí to znamená onanistu; nechávám si to od té doby jako eso v rukávě pro podobné rozhovory :) 

Pak ale žasnu, jak znají naše filmy včetně oblíbených "hlášek", jména režisérů, čímž zdaleka nemyslím jenom Menzela (ačkoli člověk musí být opatrný, protože i v polštině existuje úsloví "mám v tom zmatek jako v českým filmu").

A mají na nás vtipy, povětšinou docela dobře šitý na tělo. Když mi poprvý říkali, že "film o pražském povstání je asi o čtvrt hodiny delší než celý pražský povstání", případně se ptali, "proč bylo v Čechách tak málo lidí v odboji? - přeci protože to bylo zakázaný...," tvářili se trochu nejistě a čekali, jestli jim za to nechrstnu horký kafe do ksichtu; když mě to naopak pobavilo, rozzářili se, jaký jsme my Češi frajeři, že si ze sebe klidně necháme udělat takovouhle prdel, že Polák by se za něco podobnýho strašně naprdnul.

Tak se těším na tu novou Szczygiełovu knížku, co se tam o nás (a o Polácích) dozvím. Každopádně jsem si předsevzal, že si našich sousedů musím všímat víc, určitě to taky bude stát za to. Máme řadu velmi podobných zkušeností od Rakouska až po RVHP, a řadu zkušeností zcela odlišných, stejně jako různé strategie k přežití, a asi si fakt máme vzájemně co říci. Každopádně by byla škoda, kdyby se nám ve spojitosti se sousedy vybavili leda Čtyři v tanku a pes (na něž jsem jako malej samozřejmě koukal taky).

Hřejivé je už jenom to vědomí, že se spousta věcí od dob mého dětství nezměnila - byl jsem tuhle pár dní v Krakově, mimochodem neobyčejně hezkém a příjemném městě, kam se rozhodně hodlám občas vracet; na hotelu jsem si nalil frťana legendární zubrovky (která ovšem, dle sdělení domorodců, prý už vychází z módy) a zapnul televizi; běžel James Bond, jeden z těch novějších kousků - a samozřejmě že nechyběla světově proslulá kuriozita, které lidově říkáme "polský dabing", ovšem ofiko je to "lektor polski" a můžete si ho připomenout třeba tady: