O mladých komunistech, RVHP taškách, maggi a tajemném pytlíku

"Mladý je každý komunista" – zpívalo se na začátku padesátých let v jedné písni. Podobné hity asi zažívají comeback, údajně se do KSČM hrne omladina. Na co by se měla připravit?

1984

Pamatuju se na okamžik zhruba z poloviny osmdesátých let, kdy jsem byl coby dítko svědkem poněkud naprdnutého návratu našeho tatíka z nákupu. Přišel totiž o nějakou (na lístečku matičkou úhledně předepsanou) komoditu lehčí; už nevím, co to bylo, ale tehdy to mohlo být v podstatě cokoli od hajzlpapíru po chleba. "Poslední mi vyfoukla nějaká bába, zatarasila mi cestu takovou tou RVHP taškou", podal vysvětlení. Tak jsem se jakožto zvídavý synek začal pídit po tom, proč se vlastně té tašce na kolečkách, co za sebou tahá i naše sousedka, říká RVHP. "Ráno Vyjeli, Hovno Přivezli", odvětil otec lakonicky.

Pamětníky tím jistě neoslním; z dob, kdy se zkratka Okresního ústavu národního zdraví – OÚNZ – překládala jako Odevzdej úplatek nebo zemři, si jistě vybavíte spoustu dalších kuriozit. Nicméně prý se nám, podle různých zpráv, hrnou mladí do komunistické partaje. Bylo by tudíž fajn jim do každé stranické buňky jednu takovou RVHP tašku pořídit, aby věděli, co je čeká, až se naplní jejich ideály – budou s ní kodrcat po roztřískané dlažbě a po třech hodinách nákupů přivezou domů tak leda čtvrtku šumavy a osminku másla. (A nebo jim můžeme koupit konopnej špagát; ne že bych si chtěl špinit ruce mordem, ale mohli by se na něm vzájemně rozvěšet, jak to dělali jejich soudruzi v těch "mladých" padesátých letech.)

Ono můžete jim totiž horem dolem vysvětlovat alespoň základy ekonomie, která v podstatě bezezbytku prokazuje, že čím víc doleva, tím větší bída; tihle to prostě nechápou. Tak je aspoň připravme na nákupy.

Shánění, všecky smutky zahání

A jakýpak nákupy. Sice jsem byl v letech předlistopadových dost malej, abych mohl svědčit coby pamětník nějakých politických událostí, ale přece jen mi utkvěla v hlavě spousta detailů všedního života a jeho bizarností. Naši třeba nechodili nakupovat, ale "shánět" – bylo jedno co, bylo totiž vždycky co shánět, nic totiž nebylo.

Občas poslali do Pramene na rohu i mě. Jeden každý mladý komunista by si měl takovou cestičku projít. Vyšel jsem ven, každej druhej dům měl na sobě lešení, ale nic se na něm nedělalo – nebylo na to, baráky zkrátka chátraly a lešení tam bylo jednak proto, aby to vypadalo, že "se na tom už maká", a taky proto, aby opadávající kusy všelijakých secesních ozdůbek na starších domech někoho nepřizabily.

Hopkoval jsem si zvesela po rozmlácené děravé dlažbě; na tu samozřejmě taky nebylo, což jistě rádi vzpomenou ve Východním Berlíně, kde jednou museli vyrvat dlažbu z celé ulice a za pakatel ji prodat do Berlína Západního, aby měli na chleba. To jsem samozřejmě tehdy nevěděl, moje časná léta se odehrávala v Hradci Králové, kterej byl za První republiky tak hezkej, že ani komoušům se nepovedlo ho nějak příliš zmrvit. A když tam tudy kráčím teď, sleduju tu krásu, vybavuju si, jak všechno bylo tehdy černý, oprejskaný, vykotlaný a na spadnutí.

Trvalá na věčné časy

Leč pokračujme na cestě do Pramenu. Cestou jsem potkával zvláštní postavy – až na druhý pohled jste zjistili, že těm "pani" nesedí na hlavě pudl, ale že si pořídily tzv. trvalou; chodily po šedivých ulicích v šedivých a béžových kabátech a já tehdy ještě nevěděl, že řada z nich nejsou "pani", ale "soudružky", který mi jednou budou chtít (naštěstí na to nedojde) kafrat do života – sedí na různých MěNV, MNV, KNV, ÚV a píšou kádrový posudky, případně určují, na kterou školu se smíte a nesmíte hlásit, rozhodují o socialistické morálce, o tom, jaké umění je umění a jaké ne, a dokážou zničit život spoustě lidí.

Naši mě samozřejmě neposlali "shánět", kdoví co bych jim sehnal, poslali mě na jistotu – pro podpultovky. Moc se netěšim, jak na mě budou ženský ve frontě vztekle syčet, až mi pokladní na kase předá tajemnej papírovej pytlík a "pozdravuj maminku".

O kohoutkovi a slepičce

Různé typy ekonomik se označují různými termíny – palácové či chrámové hospodářství starého Babylona a podobně; tohle bylo hospodářství "kohoutko-slepičkovské". Tak dlouho jste běhali od jednoho známýho k druhýmu a čenžovali zboží i služby, až jste nakonec dosáhli svýho. Šlo o to znát klíčové postavy tehdejšího hospodářského života: řezníka, malíře pokojů, instalatéra, někoho z Eramu či Elektra, někoho z autoservisu a někoho z Pramene; vzájemnou kombinací a výměnou jste nakonec "sehnali". Takže tajemnej pytlík z podplutu jsem vyfasoval nejspíš díky tomu, že paní prodavačka konečně na doporučení sežene instalatéra, kterej k ní přijde na melouch; ten dostane zadní hovězí od řezníka atd.

Že šlo žít jinak, to jsme taky věděli. Každá druhá domácnost, co tehdy pamatuju, měla doma místo rodinné bible katalog Quelle; ten náš se vždycky ležérně a nedbale pootevřen válel pod televizním stolkem, aby návštěvy nabyly dojmu, že si v něm tu a tam zalistujem a brnknem si do Němec pro něco na sebe, co nevypadá jako pytel od brambor. Návštěvy toho dojmu samozřejmě nenabyly, protože to doma měly taky tak. Podobně se to dělalo se šampónama, co občas někdo přitáhl ze Západu nebo z Tuzexu – šampónů voňavých, barevných a v krásných butelích z dovozu jsem se nesměl dotknout, za nima byl zastrčenej ještě březovej šampón, tuzemák, takže tak :) Ale pro návštěvy koupelna vypadala západně.

Jednou jsem s matinkou vyrazil do obchodního domu Prior sehnat na mě nějaký hadry. Přišli jsme k regálu s tričkama, jedno se mi docela líbilo, takový bleděmodrý se slonem a nápisem "Africa". Takže hurá, chci tohle, a taky jsem ho dostal, protože jiný ani neměli. Do třech neděl nás takový tričko nosilo ve třídě asi patnáct; a pak že u nás nefrčely do školy uniformy :)

Burda boří hranice

Byl tu ovšem jeden mocný a režimem tolerovaný nástroj, jak zamezit tomu, abychom tu nechodili jako Maova Čína v jednom mundůru – Burda a v ní střihy. Jestli si dovedu vybavit nějakej zvuk, tak jak u nás imrvére vrní a vručí šicí stroj; k tomu obrázek, jak máti se špendlíkama drženýma pevně mezi rty poskakuje s křídou po pokoji a kreslí plány – teda obkresluje na látku střihy, a potom zase skáče za řídící pult šicího stroje. Ostatně Burda má pro mě další magické kouzlo; byla psaná buď německy, čemuž jsem nerozumněl, nebo v ruský mutaci, takže mě facinovaly bukvy z jiný planety. A ty slečny, v Burdě vyfocený, vypadaly senzačně a ani neměly puky na tesilkách, jako ty v "Evě", což u nás občas taky leželo.

A zatím, ačkoli v zemědělských zemích, nebylo v zemích RVHP na žrádlo - kromě Maďarska, ČSSR a NDR. I ti Poláci neměli co do huby a začínali se bouřit. Možná by na tohle mohla slyšet ta parta blbů, co chtějí být mladými komunisty. Komunismus když nevraždí, alespoň má ho*no - třeba na to taky přijdou.

A pokud nějaká trpělivá duše dočetla až sem a chtěla by vědět, co bylo v tom podpultovým záhádným pytlíku ze sámošky - bylo to obyčejný maggi, tehdy těžce nedostatková věc. Tak jo, pojďme do toho a volme komunisty, ať to tu máme zase; ale nejdřív se naučme řídit RVHP tašku. A "Týdeník aktualit" nám pak pojmenuje "problémy dneška":