Pražská ZOO, báječné místo, má kromě řady lákadel i jedno, jež spíš než zoologa zaujme výzkumníka v oblasti lidských povah. Jde o všudypřítomné a volně se po areálu pohybující exempláře Křupana remcavého.
ZOO nabízí obrovskou škálu materiálu ke studiu.
Zoologické zahrady jsou sice původně zamýšleny jako místo, kde lidi mohou pozorovat všelijaká zvířátka a ostatní havěť, ale protože se do nich vždycky nasáčkuje ohromné množství lidí, věru pestrá škála různých lidských typů, mohou sloužit i jako zahrady antropologické či sociologické.
Nedávno jsme si vyrazili do té pražské; chodíme tam často, protože je to báječné místo a fakt je na co koukat. I na ty lidi. Vyrážejí tam zadumaní jedinci, rozjuchané partičky, zamilované párečky, které možná občas ani nevědí, že nejsou na Petříně, no a pochopitelně celé familie. A ty bývají obzvlášť vděčným předmětem studia a jsou hned několikerého druhu – jeden je zdrojem optimismu, další zase zoufalství. Tak popořadě.
Ty první rodinky je příjemné sledovat, jsou takovým znamením toho, že je na světě všecko v pořádku a že z dětí, které kolem sebe vídáme, nakonec můžou vyrůst i slušní lidé se zájmem o dění okolo a pěkným pohledem na svět. Mluvím o mladých rodinách, kde dítě ohromeně a vyjeveně zírá na toho kterého tvora ve výběhu, tatínek důležitě vysvětluje všecko, co o daném stvoření ví nebo co zjistil ("…a tahle placatá ryba, to je platýs, víš…" – tvrdil dítěti tatínek vedle mě, zatímco rejnokovi za sklem se v očích zračil pocit křivdy); připojené maminky ovšem sledují spíš ty svoje svěřence, usmívají se a mají trochu srandu jednak z vyjeveného mrňouse a ještě větší z toho v danou chvíli strašně důležitého a vševědoucího protějšku. (Mimochodem potvrdilo mi devět z deseti otců, že malé děti obvykle těžko lákají na nějakého slona nebo tygra, zato je pak těžko odtrhnou od terária, kde se za sklem nicotně pinoží nějaký titěrný zeměplaz, měřítkům velké dospělé pozornosti zcela unikající).
Druhá a stále ještě sympatická skupina rodin patří k druhu "Homolka česká". Početné rodiny mnohdy vícegenerační s většími dětmi, kelímky s pívem, tácky s klobásou a spoustou hlodů na všechno, obvykle docela vtipných v duchu lidového humoru a rozumování. „Jé, podivejte, ten se tváří uplně jako náš děda v neděli po vobědě, že jó!“, radostně juchá nějaká babi a ukazuje ňoučatům na orangutana, který se s vyvaleným pupkem válí na kládě a drbe se na zadku. Homolky mám rád.
Ale pak tu jsou skupinky, a je jich strašně moc, ze kterých jde hrůza. To jsou ti zástupci druhu Křupan remcavý, které můžete bohužel hojně pozorovat a je lepší, leč v podstatě nemožné se jim vyhnout. Od pohledu burani tělem a hlavně duší. Podmračení a stále naprdnutí balíci s neustálými kritickými komentáři a výtkami vůči všemu, co jsou nuceni absolvovat "za svejch 150 korun":
"Ježiš, tady je vedro, a ten smrad, to to sakra nemůžou vyvětrat, když jim sem choděj lidi?"… "Podivej, vždyť tady všecko akorát chrápe, za svých 150 korun tady vidím akorát **vno! To to nemužou nějak zařídit, jsme se přišli podivat na zvířata né?" A neustále remcají, pro nic nemají pochopení a je vidět, že ve svých kedlubnách nedokážou pobrat rozdíl mezi zoo a cirkusem – medvěd by měl za 150 korun jezdit na motorce, a ne chrápat.
Křupana remcavého poznáte taky podle toho, že porušuje všechny zákazy a doporučení personálu. Nechápe totiž, že jde o blaho zvířat a že jim porušením pravidel může vysloveně uškodit; Křupanovi jde o to, že za jeho 150 korun mu nikdo nebude něco zakazovat.
A tak jsem viděl scénku, kdy si personál musel vyslechnout strašných nadávek od báby, která krmila jakési zviřátko ve výběhu toustovým chlebem (!!) a zřízenci měli tu drzost jí to zakázat; a zkuste chvilku posečkat v pavilonu v „temné komoře“ s poletujícími netopýry – určitě potkáte nějakého křupana, který si je bude fotit bleskem, ačkoli samozřejmě dobře ví, že se to nesmí. Ale vysvětlujte něco tupounovi, když už zaplatil 150 korun.
A nejhorší pocit je sledovat u toho děti, které měly tu smůlu, že se narodily právě do hnízda Křupana remcavého. Párkrát jedna tlupa tohoto druhu zkřížila cestu i naší skupince, a tak se naskytl smutný pohled na malého kluka, jak nevesele kráčí, kouká vyčerpaně spíš před sebe než okolo sebe a před ním se nese matka, odbarvená blondýna s klaunsky přepísklým makeupem, která „za svejch 150 korun“ na každém kroku hlasitě nacházela tolik problémů, špatnosti a bídy, že „sem už teda víckrát nepudem!“ Toho dítěte mi bylo strašně líto. Vyrůstat v takovém moři negativity, nemít vzor žádného pohledu na svět, který by vyjadřoval zájem o věci kolem sebe, pochopení pro určitá pravidla a shovívavost k občasným nedostatkům pozemské reality – to člověka nakonec zlomí, naučí ho to na všechno jenom remcat a udělá z něj jenom dalšího křupana.
Zkrátka a dobře – návštěva ZOO zdaleka není jen o poučení ohledně cizokrajné fauny. Tak pokud vyrazíte o víkendu do té pražské nebo kterékoli jiné: Pozor na volně se potulující exempláře Křupana remcavého. Dokážou vás otrávit, a to vás ani nemusí kousnout nebo bodnout. A užijte si to :)
