Masaryk a Rukopisy - jak to vlastně bylo?

Opět jsem nedávno narazil na tématiku známého Masarykova boje proti Rukopisům. Opět obvyklá klišé o hrdinném boji TGM proti falešnému národovectví. Bylo to ale tak, jak se píše v učebnicích? Podívejme se na Masarykovu účast v takzvaných "velkých bojích o Rukopisy" r. 1886 podrobněji. Uvidíme, že to bylo kapku jinak, než jak nás dokolečka dokola učí ve škole.

Mladý a neklidný Tomáš Masaryk

Článek z pera Jana Urbana, který mě přiměl k této reakci, se týká úplně jiných věcí, nicméně autor své úvaze "Podvod jako zdroj národního mýtu" dává rámeček vytvořený z povídání o Masarykově boji proti tzv. Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému.
Uznávám, že v dnešní době už je to pro většinu lidí téma značně odtažité. Ale když vidím, jak se pořád dokolečka papouškují staré a historicky zcela mylné fráze o tom, že Masaryk nějak prokázal falešnost uvedených památek, a hlavně o tom, že to byl jakýsi boj poctivé kritiky ("padni komu padni"), ochotné postavit se odvážně i národem milovanému mýtu (protože přeci národ nemá stát na lži), vždycky mě to naštve a musím se ozvat. Dnes tedy pro historie a literatury milovné čtenáře:
O Masarykovi a Rukopisech.
Povídání rozdělíme na dva bloky. Nejprve bude řeč o tom, jak a za jakých okolností Masaryk proti tehdy obecně uznávané starobylosti tak zvaných Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RK a RZ, dohromady RKZ) vystoupil. Tradičně se tvrdí, že přišel s kritickým hlasem vědce, který se pokoušela přeřvat národovecká klika, jíž se sáhlo na rodinné zlato. A že Masaryk, ač označen za zrádce národa, vytrval, protože spor postavil jako spor o pravdu a lež - a to proto, že národ nesmí stát na lži. Druhý blok budeme věnovat tomu, co vlastně Masaryk tentokrát jakožto vědec Rukopisům vytýkal a jakou platnost tomu přikládáme dnes.
Bojovník

Masaryk sám svůj boj proti lži roku 1886 zahájil vlastním drobným podvůdkem. Jde o "Dopis redaktora Athenaea" - Masaryk tehdy redakci tohoto časopisu šéfoval - prof. Gebauerovi.

Jeden z nevýznamnějších českých jazykovědců Jan Gebauertehdy už choval určité pochybnosti o pravosti Rukopisů; rok před tím napsal ještě víceméně neutrální článek pro jednu encyklopedii, z nějž už ale bylo jasné, že nějaké jeho přímé vystoupení s pochybnostmi o "středověkosti" RKZ je na spadnutí. Gebauer napsal velmi zajímavý, dobře promyšlený a věcný článek "Potřeba nových zkoušek RKZ", kde vyložil svoje pochybnosti a vyslovil se pro to, aby rozhodly chemické zkoušky. Článek chtěl uveřejnit v prestižních Listech filologických, ale jejich redaktor Jan Kvíčala se zalekl a "dohodil" mu Masaryka a jeho časopis Athenaeum. Masaryk si článek přečetl a sepsal antedatovaný dopis, který předstíral, že je výzvou pochybujícího šéfredaktora Athenaea ctihodnému profesorovi, aby sepsal nějaké poučení. Tenhle manévr měl poskytnout vysvětlení, proč článek vychází v poměrně okrajovém periodiku. Oba materiály se, jak může čtenář posoudit, velmi liší. Obsahem: Gebauer čeká na verdikt chemie, Masaryk už rovnou tvrdí na základě - opět prosím posuďte sami - velmi diletantského náhledu na možnosti chemie, že rozhodující bude jazykověda. Hlavně se ale liší stylem. Gebauer píše věcně, Masaryk šmahem uráží dosavadní obránce starobylosti RKZ (což byli tehdy skoro všichni) s tím, že jsou to "auguři" (zde někdo, kdo něčemu vůbec nevěří, ale na venek to káže) a "literární šmokové". A už rovnou posouvá sám spor z úrovně "pravda - lež, co na to fakta" do úrovně nacionálně politického sporu. Čímž pochopitelně všechny naštval, vyprovokoval - a v podstatě odstřelil možnost klidné a věcné diskuse. To není žádný můj konstrukt. Významný český veřejný činitel, politik, právník a ekonom Albín Bráf, tehdy dokonce jeden z redaktorů Athenaea, ve svých pamětech vzpomíná takto: "Teprve den před vydáním čísla řekl mi Masaryk při nahodilém potkání na schodech v Karolinu, že v zítřejším čísle vyjde Gebauerův článek, v němž bude dokázána nepravost králodvorského rukopisu. Obmezil jsem se na upozornění, že jest třeba v té věci velké opatrnosti, poněvadž celá česká veřejnost pod autoritou Palackého a Šafaříka o pravosti je přesvědčena. O svém neblahém úvodním listu, jehož historie pak v nevkusných tahanicích s Kvíčalou vyšla na jevo, nezmínil se Masaryk při té rozmluvě ani slovem. Nemyslím, že by byl kdokoliv z nás spoluredaktorů se vzpíral uveřejnění článku Gebauerova, věcně, vědecky psaného, nikoho neurážejícího. Ale byli bychom se asi svorně ohradili proti úvodnímu listu Masarykovu, který byl vzorem beztaktnosti." Více asi není třeba k mýtu čistého bojovníka dodávat - podobným stylem pokračoval Masaryk i nadále, jak se můžete sami přesvědčit. Vědec

Masaryk prý přispěl jako sociolog k odhalení padělaných rukopisů. Tomu příliš neodpovídá fakt, že v podstatě žádný z Masarykových argumentů se už dávno neuznává (mimo jiné i proto, že i ti, kteří mají Masaryka plná ústa, jeho statě o RKZ často nikdy neviděli). Jeho námitky lze rozdělit do tří skupin:
Námitky estetické (tehdy malebně "aesthetické") spočívají převážně ve vytýkání domnělých či skutečných nelogičností textu. Poněkud opomíjejí skutečnost, že nelogičností se mohl dopustit stejně tak autor novověký jako středověký a hlavně: Mluví o něčem, o čem vůbec nic neví, a to jsou zvyklosti ústně předávané epiky a zejména lyriky.
Vytýká třeba verši, kde dívenka vidí po potoce plovat "kytici vonú z viol a róží", že tyto květiny nekvetou ve stejnou dobu; obránci pak z lidové lyriky doložili spousty podobných "nelogičností", na něž autoři kašlou. Nebo se mu nelíbí, že v téže básni mluví již utopená dívka (spadne do vody, když kytici loví, a pak nad ní mudruje; z veršů neplyne, že by se utopila, tenhle význam tomu podsunul až Goethe, kterému se tak báseň líbila víc, ale budiž). Obránci pak našli nespočet podobných "mrtvých" promluv v lidových básních i umělé středověké literatuře (ostatně vzpomeňte i na Hutkovu píseň "peče se děťátko jak ryba", kde nevinné opékané děťátko se starým pohanem, jenž děťátku tuto patálii způsobil, docela čile komunikuje).
Důležitější je rozbor sociologický. Jak poznamenal Masarykův hlavní protivník v diskusi, historik  Josef Kalousek, jedná se o výtky historické, spíš než výlučně z oblasti tehdy se rodící sociologie. Jejich úroveň posuď každý sám.
Výživná je třeba tahle. Masaryk mluví o "nejasnosti pojmové, jakou se vyznačuje líčení RZ". Skladba zvaná dnes "Sněmy" obsahuje zprávu, že děti si volí otce, což je podle TGM nemožnost, leda že by u starých Slovanů panovala "promiskuita pohlavní". Na to Josef Kalousek: V RZ je "ot" (otec) v podobném smyslu, jako např. djado u Bulharů; dále tímto označením se samozřejmě nemyslí funkce tělesného zploditele potomstva, v různých jazycích a společenstvích je užívání slova otec časté i při označení hlavy společnosti nebo důležitého činitele obecně (papež, opat, pater a pod.).
Masaryk dále pochybuje o takové volnosti u starých Čechů: O silně omezené volnosti dětí u Slovanů vypovídá fakt, že "u Srbů v Lunenbursku syn zval se voatrik (otrok)". Kalousek namítá: To, že syn byl označován jako otrok je známo již dlouho a z lepších pramenů, než je dávno vyhynulý jazyk vzdálených polabských Slovanů - stačí nahlédnout do pramenů staroslověnských; slovo "otrok" ve slovanských jazycích užívané ale vypovídá málo o postavení syna ve společnosti, podobně jako studentský pozdrav "servus" či titul papeže "servus servorum Dei" vypovídá jen pramálo o tom, co byl ve starém Římě servus = otrok. Krom toho Slované žijící v Lunenbursku se nejmenovali Srbové. (A navíc tu nejde o "děti" coby nezletilce, dodejme.)
A takové je to stále. Masarykovy argumenty bylo to první, na co se raději zapomnělo, když už byl spor vítězně vybojován stranou "odpůrců" (a co všechno k tomu přispělo, to by teprve bylo na román).
Poslední jsou paralely textu Rukopisů s texty, které byly nebo mohly být známy údajnému padělateli Václavu Hankovi před rokem 1817. Dovozovalo se z nich, že je z daných pramenů Hanka opsal. Tenhle argument se sám udusil pod vlastní vahou, protože Masaryk a jeho kolegové snesli tak obrovské množství, že by Hanka ve svých šestadvaceti letech musel být v podstatě nejvzdělanější člověk našich dějin všech dob. Což nebyl.

Některé z nalezených paralel jsou však zajímavější. Týká se to lyriky. Verše "Kda bych věděla, kytice krásná, kto tebe lýkem hebúčkým sváza, tomu bych dala jehlici z vlasóv" tak měli Hanka a spol. obšlehnout (co se do formy týče) z moravské lidové "Kdybych já věděla, čí sú to pérečka, já bych je svázala do svého šátečka." Jenomže pak se objevila ne jedna, ale hned celá řada lidových písní, které zachovávají stejnou formu (mně osobně se nejvíc lídí typicky česká "Kdybych já věděla, co dělá Matěj, já bych mu poslala na pivo zlatej."). Ukázalo se, že mezi všemi nalezenými paralelami zjevně nemůže existovat přímá závislost, ale že vycházejí ze staré společné formy. Takže zas nic.

Nicméně texty TGM k Rukopisům si můžete sami prozkoumat tady. Je ostatně typické, že takhle snadno dostupnými se Masarykovy statě o RKZ již před lety staly pouze díky mravenčí "dobrovolnické" práci současných obránců starobylosti Rukopisů, tedy nikoli těch, kteří mají Masaryka plná ústa a jeho dílo vůbec neznají. Posuzujte tudíž shovívavě "dřevní" vzhled těchto stránek a považte, že nikde se toho tolik k Rukopisům, osobnostem kolem nich a jejich dílu včetně originálních textů nedočtete.

Popelka chemie

Chemii Masaryk zazdil nakonec úplně. Přitom metoda, kterou tehdy přímo pro zkoumání Rukopisů vyvinul chemik Antonín Bělohoubek byla svojí komplexností o několik řádů výš než cokoli podobného na světě. Rukopis královédvorský tehdy obstál (stejně jako kdykoli, kdy byl chemicky zkoumán, známý Ivanovův průzkum nevyjímaje - ten totiž navzdory šířeným románům s chemií prakticky nepracoval). 

Jedno úchvatné české prvenství tak zcela přišlo vniveč, protože se nehodilo někomu do krámu. Masaryk si coby žurnalista a novinář vůči Bělohoubkovi počínal velmi svérázně a řadou dezinterpretací a osobních útoků jej ze scény v podstatě vyštval.

Podvod na druhou?

Je legrační, když si dneska pokouší někdo dodat aureoly intelektuála a vzdělance tím, že k článku s názvem "Podvod jako zdroj národního mýtu" z evidentní neznalosti sáhne ke kauze "TGM vs. RKZ" - teprve tam totiž došlo k podvodu a k vytvoření dodnes mantricky opakovaného národního mýtu. Pokud byly tzv. Rukopisy podvod, je masarykovský mýtus podvodem na druhou.

Pokud tento pekelně dlouhý článek najde nějaké čtenáře a zájemce, rád přihodím další, třeba na téma oněch chemických výzkumů. Taková kauza Ivanovova týmu a jeho údajného definitivního odhalení Rukopisů coby padělků je totiž neskonale zajímavější než nějaký Masaryk. Na druhou stranu je mi jasné, že téma není dnes úplně na pořadu dne a už asi málokoho zvedne ze židle. Uvidíme.

Každopádně ty slavné Rukopisy za pozornost stojí - stejně jako to, co se kolem nich dělo (to možná ještě více). Věnuju se jim 16 let a nemám rád, když si o ně otírá hubu kdejaký mudrlant, který si zhruba pamatuje leda ty dvě tři věty z učebnice, na něž se znalost celé téhle kauzy (která svého času zaměstnávala nejlepší mozky a stála i lidské životy) v dnešní době smrskla.