Z cizího krev neteče (Pár otázek pro militantní nekuřáky)

Tak to vypadá, že plošný zákaz kouření opět neprojde. Nebohé rodinky s dětmi tak zase nemohou navštívit noční herny a zaflusané čtyřky bez ubrusu, ačkoli po tom tolik touží – soudě alespoň podle hlavního argumentu, který na vás vyštěkne jakýkoli sveřepý nekuřák, když si dovolíte poznamenat, že kouření/nekouření v tom kterém podniku by mělo záviset na volbě provozovatele.

Jiránek

Ano. „A kam mají chodit rodiny s dětmi?“ To je ten nejčastější argument. Ale nejenom to. Občas se i nějaký sveřepý nekuřák sám přizná k tomu, že by rád šel do hospody, ale že mu pak smrdí hadry (plus nějaká obehraná písnička o pasivním kouření). „No a kam teda máme chodit?“ – ptá se tak nějak za všechny sobě podobné.

Vstup na vlastní nebezpečí

Jděte si kam chcete, a když se vám tam nelíbí, tak tam nelezte. Hospoda není veřejná služba pro blaho všeho lidu, aby všechen lid mohl do vedení té hospody kecat. Hospoda je cesta, kterou si podnikatel vydělává na živobytí. Musí se zamyslet a risknout způsob, jakým přitáhne a udrží lidi. Musí nabídnout služby, které někdo chce – samozřejmě u vědomí, které provází jakékoli jiné podnikání: Že ty služby sice někdo chce, ale někdo jiný zase o ně vůbec nestojí.

Militantní nekuřáci, kteří opakují cosi o svém právu vysedávat v jakékoli knajpě pod Sluncem, mají podivnou logiku. Nedochází jim, že debata se nevede o škodlivosti kouření – to by se vedla na bázi zakázat/povolit tabák jako takový. Tabák a kouření jsou u nás stále legální. Debata se vede o tom, jestli se všichni musí podvolit diktátu jedné skupiny.

Osobně a přímo bytostně nenávidím produkci Michala Davida. Je mi odporná. Řeším to tak, že Michala Davida neposlouchám – nechodím do míst a neladím rozhlasové stanice, kde ho hrají. Zároveň si nemyslím, že by provozovatel diskotéky ve vedlejší ulici měl kvůli tomu změnit repertoár. Milovníků Michala Davida (kdyžtak mě opravte, ale pokud vím, stále se mu daří na hudební scéně dobře, proto jsem si ho vybral jako příklad) bude dost na to, aby tančírnu uživili, takže nějakej Hřebíček ať si chodí jinam a nebo si doma trsá třeba na Ktož sú boží bojovníci, když má tu potřebu – řekne si provozovatel. A bude mít naprostou pravdu.

S kuřáckými a nekuřáckými podniky je to totéž. Proč je tak strašně těžké vysvětlit militantním nekuřákům, že na jejich potřeby (stejně jako na potřeby kohokoli jiného) svět byznysu, kam patří i pohostinství, zvysoka a zcela přirozeně kašle? Jejich potřeby (opět: stejně jako potřeby kohokoli jiného) jsou pro podnikatele zajímavé a určující tehdy, když se jejich naplňováním uživí nebo na něm dokonce zbohatne. To není cynismus, to je prostě tak. Pokud k podnikání přistoupí ještě radost nebo přesvědčení o službě dobré věci, tím líp, je to pěkné a také to lidé poznají a ocení. Ale v zásadě všechno stojí opět na poměru nabídky a poptávky po tom kterém zboží, službě. Ideály si na chleba nenamažete.

Ten dělá to a ten zas tohle

Občas zajdeme do jedné striktně nekuřácké restaurace. Perfektně tam vaří a je tam příjemná obsluha. Najíme se, dáme pivo dvě, a vyrazíme saturovat další potřeby k dalším podnikatelům, kteří nabízejí další služby či možnosti. Takže jdeme někam, kde už se sice dobře nevaří, ale kde si můžeme zapálit cigáro k dalším nápojům a dalším rozhovorům. Takhle to funguje. Jsou zkrátka podniky, které živí určitá klientela – jednou náruživí žrouti, podruhé třeba kuřáci. Jindy třeba houslisti, nudisti nebo filatelisti. Co je na tom špatně? Jak tohle porušuje něčí práva nebo někoho omezuje?

Jindy nás zas zachvátí stesk po té troše dekadence pátých cenových skupin, letech studií a veselé bídy… Tu pak zajdeme do dejvické nádražky. Je to pajzl, co si budeme říkat. Je to pajzl, který se neurazí, ani když to o něm řeknete. Je to totiž báječný pajzl a vy to o něm řeknete s láskou. Čas se tam zastavil tak před dvaceti lety a koštovat atmosféru mírně melancholického bezčasí tam chodí kde kdo – studenti, staří norci, občas dokonce i nějakej kravaťák. Ta atmosféra by se pochopitelně dala krájet, protože je tam ukrutně zahuleno. A chodí tam i nekuřáci, kterým to nevadí – mají tu atmosféru rádi a vědí, že kdyby se zakázalo kouřit ve všech podnicích, byl by s ní ámen. A s hospodou asi taky.

Neuvěřitelné případy ze seriálu Neuvěřitelné případy

Zajímalo by mě, co se asi honí v lebkách militantních nekuřáků a zastánců plošného zákazu kouření, když chtějí kuření zatrhnout i v nějaké zapadlé nádražce. Mám za to, že si to představují takhle: Rodina s dětmi, všichni jsou hladovi, unaveni, v dešti. „Podívej, tatínku, hospoda!“ – „Ale ta není pro nás, děti.“ – „Proč, tatínku?“ – „Protože si ji pro sebe zabrali kuřáci…“

A tak se ti chudáci, kteří by jinak v nádražní hospodě vysedávali radostně celé dny, kdyby se tam nehulilo, musejí obejít bez utopence či tlačenky, svěsit smutně hlavičky a jít šedou nevlídnou nocí dál – v Praze je totiž jenom několik set čistě nekuřáckých podniků a dalších několik set (ne-li tisíc), které jedou na běžný režim oddělených kuřáckých a nekuřáckých prostor, takže si na své přijde každý.

Na tomhle příkladu snad každý pochopí, jak slaboduchá je myšlenka plošného zákazu kouření za účelem nějak „ochránit“ nekuřáky. Nebo si snad fakt někdo myslí, že všechny nádražky, nonstopáče, herny, výčepy a nálevny by se najednou začaly hemžit nadšenými nekuřáky? Ale no tak…

Další možnost je ta, že si zastánci protikuřáckého zákona představují, jak hospodskej vyžene prohulený dědky, objedná laskonky, doboše a žloutkové věnečky společně s jahodovým koktejlem a strojem na zmrzlinu, přejmenuje „Na Růžku“ na „Rodinné centrum Koblížek“ a jede se dál. No, tak takhle to samozřejmě taky nefunguje.

Za svý na svým

Občas někdo namítne, že Praha a jiná velká města jsou v pohodě, protože je v nich nekuřáckých hospod mnohem víc. Ale co mají dělat na malém městečku či vsi, kde je jedna či dvě hospody. Snadná pomoc – otevřete si nekuřáckou! Jenomže na to vám zase řeknou, že by se tam nejspíš neuživila (což je asi pravda).

Kruciální otázka – když by se tam nekuřácká neuživila, uživí se tam ta jedna či dvě stávající, když z nich zákon udělá nekuřácké? Logicky ne.

Mentalita militantních nekuřáků je v tomhle taková strašně sobecká a socialistická: my vám řekneme, co musíte udělat, protože podle nás to je správné, ale rizika sami neponeseme. Rizika ponesete vy.

Když sami tušíme, že bychom s nekuřáckou hospodou přišli na buben, donutíme někoho jiného, aby tohle riziko nesl za nás. Ať si krachne. Z cizího krev neteče.

A to je gró celého toho protikuřáckého tažení.