A je to děsivá věc. Trpím jako zvíře. Občas se na chvilku někam ztratí, ale za chvíli zase hlodá. Jistě to znáte taky - tzv. "earworm", čili melodie přehrávaná v hlavě dokolečka dokola. A obvykle ten největší hudební shit, jaký si dovedete představit.
...ještě nahrát červa do hlavy...
Postihlo mě to předevčírem. Nevím kde se vzala, tu se vzala, Marcela Holanová a její cosi, kde zpívá o tom, jak strašně "žárlí, žárlí, žárlí". Podobným rekvizitám z českého populárně hudebního kabinetu kuriozit se vždycky důsledně vyhýbám, muselo to na mě tudíž skočit záludně a ze zálohy. To je hned. Projdete kolem hospody, kolem auta s otevřeným okýnkem, zkrátka kdekoli mají puštěné rádio s nějakým smrtícím koktejlem z hudebního pekla, a už to jede.
Proč já? -ptám se potom, když hodiny, ba dny ubíhají a v hlavě flašinet omílá tu svoji. Zpytuji svědomí. Pátrám v hloubi duše po veškerém hříchu, jejž jsem se poslední dobou mohl dopustit na svých bližních či před tváří Hospodinovou. Nic. Teda aspoň nic tak hroznýho, abych za trest musel pochodovat dva dny s žárlivou Marcelou Holanovou v hlavě.
Pokouším se odrhovačku náslilím vyhnat a do čela fronty nasadím něco pěkného, co by se mi líbilo poslouchat klidně i pořád. Nějakou muziku, co mám rád. To je ovšem naivní představa, takhle totiž pěkné věci nefungují. Takhle fungují jenom ty nejstrašnější hudební hnačky, nejčastěji z československých osmdesátých let nebo z bavorských šarád jakýchkoli let.
Ech co! Vzkřiknu. Tak holt vyženu čerta ďáblem, jednu srágoru sice vyženu jinou, ale aspoň ta změna mi na chvíli uleví. Zkouším osvědčené modely: "Mimořádná linka Praha - Tokio" od Haničky Zagorové, která mě do bezvědomí dopraví kdykoli, kdy ji zaslechnu. Nic. "Korálky od Natálky" a Peter Nagy, to by mělo zabrat. Sice zase budu tlouct hlavou o zeď, ale mně už je všecko jedno. Zase nic. I Peter tentokrát selhal, to mě teda ranil.
Pátrám dál. Nořím se do nejzasutějších hlubin duše, kde v temnotách odpočívají ti nejstrašnější démoni, které jsem kdy zaslechl a kteří už nikdy neměli být vypuštěni na světlo světa. Mám to! "Malovaný džbánku, z Krumlovského známku" - pronáším opatrně slova, která už nikdy neměla zaznít. Jsem možná jedinej v týhle republice, kdo si vehementně pouští Vondráčkovou (jen v hlavě, OSA snad nezakročí!), když už na ni, na chuderu, rozhlas prdí. A funguje to! Hurá! Nikdy, ale opravdu nikdy bych neřekl, že se zaraduju nad sílou tvorby Štrougalovy pěnice, ale dneska jo! Ano, "hréééj, jen mi dudáčku hréééj," škemrám křečovitě, slzy v očích, bolestný úsměv v tváři.
Radoval jsem se předčasně. Po chvíli mizí i naše nejcenější kulturní národní i nadnárodní dědictví a Vondráčkovou má zase na lopatě ta Holanová, co mě už od neděle pronásleduje. Asi proto, že tak "Žárlí, žárlí", nehodlá přepustit místo Heleně.
Ještě dva dny tomu dám, pak to vidim na Nuselák.
Naštěstí ve svém utrpení nejsem sám. Dokonce i moji oblíbení britští vědci (sázka na jistotu, kdykoli si s něčím nevíte rady), se tím začali zabývat. Fenomén pojmenovali nějak jako "ušní červ" - earworm - a radují se, že až objeví, na jakém principu funguje, budou psát jednu hitovku za druhou. Ani nevím, jestli jim tentokrát ten úspěch přeju.
Kam by taková snaha mohla dojít, vymaloval v jednom svém dílku barvami temnými už před půl stoletím legendární britský "snílek a fantasta" A. C. Clarke. Vědec v té povídce vyšel z toho, že některé melodie mozek prostě omílá raději než jiné a časem se dobral takové muziky, které mozek prostě nedokáže odolat a začne si ji hrát - na věky! Fuj!!! To bych ještě rád vzpomínal na český osmdesátky.
Ovšem další Britové - i u nás oblíbení komici Hale and Pace - se do toho už taky pustili a odvedli slušný kus práce.
Dozvěděl jsem se to před časem na návštěvě u kámoše a jeho rodinky. Div ne ve dveřích se mě zeptal: "Znáš "You´re Never Gonna Get This Song Out of Your Head"? Ne? Oni to neřádi udělali schválně tak, aby sis to pak furt zpíval. Už to jedu od rána. Tak pojď!"
Než jsem stačil zaprotestovat, už to tu bylo. Zabralo. Né teda nějak drasticky, ale pár hodin mi to vydrželo. Daleko hůř ovšem dopadl kamarádův tehdy tříletý synek, který se k tomu nějakým nedopatřením přimotal. Experiment proběhl totiž o víkendu; následující středu (!!) mi kámoš telefonoval:
- Zdar! Člověče, víš jak jsme si o víkendu pouštěli takovou tu písničku, co by ji jeden neměl dostat z hlavy?
- No vim, no. Ale nemusíš mi ji připomínat.
- Tak si představ. Já to od tý doby už nepouštěl, ale přišel za mnou dneska náš Prokůpek, smutně se díval a povidá: Tatínku, tatínku, já už si nechci zpívat tu písničku...
Tak posuďte sami, jestli zabere na vás.
