Kdo si hraje… zraje pro šibenici?

Už skoro dvacet let registruji diskuse o tom, že za násilnosti páchané různou mládeží mohou počítačové hry; ačkoli už skoro dvacet let je zřejmé, že je to pěkná blbost.

Nevím, kdo a proč má pořád potřebu při jakékoli násilnosti, kterou spáchají mladiství, přijít co nejrychleji s tvrzením, že za to mohou počítačové hry. Nedávno zase proběhlo něco podobného, nějací dva mladiství grázlové se nějak brutálně vyznamenali, a hned přispěchal odborník se zjištěním, že oba hráli před spácháním činu nějaké ty hry (asi střílečky; kdyby hráli on-line piškvorky, snad by i "odborníci" hledali viníka jinde).

Účastníci diskuse pod článkem, jejž se mi bohužel teď nepodařilo dohledat, vcelku rozumě namítali, že pokud mladíci před spácháním zločinu požili chleba, což asi ano a nejspíš i vícekrát, lze se stejnou logikou hledat vinu v něm.

Tak proč pořád ty hry?

Tahle protiherní mánie má dva prameny:

Jednak je zvráceným rysem naší doby, že se vina hledá v někom jiném, než je konkrétní pachatel – místo toho, aby se řeklo, že hajzl je zkrátka hajzl, vymyslí se, že "za to může" třeba společnost, geny, filmy nebo počítačové hry. Zvláště to slýcháme, když se jedná o nějaké hnusné skutky dětí: Občas totiž panuje přesvědčení, že děti jsou se zásady dobré, to jen my z nich děláme stejný šmejdy, jako jsme sami. Ten, kdo první s touto zhoubnou myšlenkou přišel, by měl být podroben žhavení lebky zvanému budík, ale na to teď bohužel není čas – zpátky ke hrám.

 Další z důvodů, proč to odprdnou vždycky právě počítačové hry, tkví ve věku všelijakých těch "odborníků". Pro ty jsou hry stále něčím novým, něčím, co "za nich nebylo", takže je jasné, že násilí páchané mládeží mají na starosti právě ony.

Ostatní složky zábavního průmyslu už "odborníky" nechávají klidnějšími: Sice občas slyšíme filipiky proti násilí v televizi, ale obecně proti filmům, natož třeba knížkám tolik řečí není. Přitom je to prašť jako uhoď.

Existují extrémě násilné hry, stejně jako filmy nebo literatura; existují hry úchylné, nicméně úchylnosti je až až i všude jinde. Jenomže kdyby "odborníci" vystupovali proti střílečkám ve filmech stejně razantně jako proti střílečkám počítačovým, usvědčili by sami sebe z toho, že vymýšlí blbiny: Na kovbojky či válečné filmy se totiž nejspíš koukali za mlada taky, jako malí si hráli na vojáky, a přesto z nich nevyrostli masoví vrazi. Přesto nějakým záhadným myšlenkovým pochodem dospěli k tomu, že převede-li se totéž na počítač, je z toho něco jako mravní mor.

Dalším důvodem tažení proti hrám je odvěká touha všelijakých mravokárců a těch, kteří přeci do všeho vidí daleko lépe než všichni ostatní, něco někomu zakazovat a něco regulovat. Hry jsou zatím poměrně svobodné, což těmhle osvíceným vševědům musí působit trýzeň; zakázat se sice taky dají, ale až na výjimky je nikdo moc nezakazuje, takže je potřeba přitvrdit.

No a pak jsou tu snobové, podle kterých jsou hry zábavou pokleslou – ti sice nic nezakazují, ale nemají nic proti tomu, když se zakazuje. A navíc kecají – výtvarné zpracování některých her, vtipnost, poutavost příběhu, to jsou kolikrát poklady.

Mohu porovnávat – také jsem si prošel obdobím, kdy jsem dělal v kavárně mladého intelektuála v roláku a v saku po dědovi, dokonce jsem si za tím účelem pořídil i dýmku, takže i mě občas potkalo nějaké to filmové islandské existenciální drama a nebo dokonce (otřásám se při těch vzpomínkách) francouzský umělecký snímek, oceněný zhruba tolika cenami, kolik jich zvládlo vymyslet a udělit všech těch asi třicet lidí, kteří kdy měli sílu dokoukat to do konce.

A řeknu vám, oddělat pár gangsterů v Mafii, hře s dobře vymyšlenou zápletkou, krásným zpracováním a vtipným dabingem Marka Vašuta nebo Antonína Molčíka, to považuju za věc daleko zdravější pro duši, morálku i zažívací trakt.

Ale něco na tom přece je…

Ale vztah mezi hraním počítačových her a násilím existuje – jen je opačný. Stejně jako čteme knížky podle svého gusta a chodíme na nám blízké filmy, právě tak i hrajeme počítačové hry. A něco to potom o nás všechno svědčí.

Už z tohoto důvodu je nesmysl tvrdit, že hry mohou mít tak zásadní vliv, jaký se jim připisuje: Před hru vás totiž nikdo neposadí a nedonutí vás hrát něco, co vám jde proti srsti. I děti si vybírají a svědčí to o tom, co tak budou za náturu. Pokud jedno dítě zvolí střílečku, kde si vezme za cíl vyhladit brokovnicí školní autobus, bude mít asi diametrálně jiný přístup ke světu než dítě druhé, jež bude náruživě opečovávat řekněme virtuální farmu, na níž je potřeba v časovém limitu ostříhat vlnu růžovým pudlíkům (a mám-li být upřímný, mě osobně by vyděsilo víc, kdybych měl doma tohle druhé dítě).

1993 - veterán vzpomíná

Až jednou budu plešatý a stříbrovousý stařec, budu na svých revmatických kolenou houpat ňoučátka a mučit je dokola vyprávěnými historkami bez pointy, zavzpomínám zejména na rok 1993. Ten byl významný jednak pro mne osobně (první rande, první vopice, první cigárko (mentolky Moorky), první kafe), ale hlavně pro lidstvo u počítače – vyšel první DOOM.

Už tehdy se vyrojilo spousta strašně chytrých poznatků o tom, že když to budeme hrát, vyrostou z nás vrahouni. Ale nevím proč, nějak nás to neodradilo. Jak to šlo, běhali jsme s arzenálem obskurních zbraní a vraždili zmutovaná monstra. Kámoš, šťastný majitel PC, chodil do školy s rudejma vočíčkama a vyprávěl, kam se přes noc dostal a co nového tam viděl.

Venku zuřilo léto a my se třásli hrůzou, zalígrovaný u kámoše v pokojíčku, závěsy zatažený, aby nám světlo nerušilo atmošku. Jeho maminka rukama lomila, vyháněla nás, pokoušela se nás vyhladovět nebo nám dokonce vyvětrat, nic naplat. A když pak přišla možnost propojit PC a my se mohli hubit vzájemně, nic se nebodovalo vejš, než to tomu druhýmu napálit brokovnicí dvojkou z půlmetru rovnou do úsměvu.

A věřte tomu nebo ne, ani jeden jsme od té doby, ačkoli jsme toho odehráli požehnaně, nikoho nerozsekali na kusy a nenacpali do popelnice za barákem.

Jak to?!

Ono je to tím, že to, jestli z vás bude grázl, ovlivňuje zdaleka nejsilněji jedna věc – a sice jestli jste grázl už teď, ať už je vám třicet, dvacet nebo dvanáct. Jako kluci jsme prakticky všichni, co nás bylo, třikrát dokola sjížděli na tehdy vzácném vypůjčeném videu všechny filmy se Stalonem nebo Schwarzeneggerem (čili "Švancikem"), které se nám dostaly pod ruku, po pár letech jsme k tomu přidali i ty prokletý počítačový hry, a stejně vím jen o jediném případu potomní kriminální kariéry (kterou měl ovšem dotyčný už tak nějak sudičkama vloženou do kolíbky :)).

"Make love, not Warcraft!"

Asi jediný argument, který používají zapřísáhlí odpůrci počítačových her a který za něco stojí, je to, že jsou v životě důležitější, užitečnější, ba i lepší věci, jak naznačuje výše uvedená výzva převzatá ze seriálu South Park.

No, je to pravda! - ale proč si někdy neuletět s nějakou hračičkou, že :) Lidé všech věkových kategorií, kterým je znám třeba fenomén "WoW", dobře vědí, o čem mluvím. A že kromě normálních "uživatelů", tedy lidí s běžným životem, které ovšem místo např. fotbalu nebo krmení kachen v parku baví zahrát si, visí na hrách řada frustrátů, jimž nic jiného v životě nezbylo a kompenzují si tím reálný život? No, zaplať nebe, že teda mají aspoň něco :) 

Kriminálník z nikoho kvůli tomu nebude – a světe div se, ani pro šibenici nedorostou vaše děti, když jim tuhle zábavu tu a tam budete tolerovat. A záleží jenom na tom, jací jste rodiče, jestli budou tuhle zábavu děti vyhledávat, nebo jestli na ni – z důvodu dostatku lepších věcí – zapomenou. Výchova příkladem patří mezi ty "vnější vlivy", které jsou relevantní při úvahách, "kde se to v těch dětech bere", ne to, jestli se zakáže na trhu ta či ona střílečka. 

Ale vsaďte se o co chcete, že až zas někde něco nějací malí hajzlové provedou, budou za to moci počítačové hry… Vždycky se vyloupne dost "odborníků", kterým udržování téhle hysterie pomůže ke zviditelnění.