Jedna z věcí, jež mě příjemně překvapily ve volbách, je vyřazení Liany Janáčkové; ta je totiž příkladem toho, jak dělat z lidí blbce – povedlo se jí to zjevně v nejednom případě, ale na křeslo to nestačilo.
Taky to "myslí upřímně"?Nova
Děláte v politice sami jednu lumpárnu za druhou, jsou za vámi neprůhledné čachry a začínáte lézt na nervy kde komu, ale přesto se chcete udržet? Buďtě sprostí na cigány, bezďáky a feťáky, přijďte s nějakým hodně jednoduchým "řešením" a zkuste lidem namluvit, že hlavním problémem dneška jsou sociálně nepřizpůsobiví, s nimiž je potřeba zatočit.
Kdepak nějaké veřejné, leč zcela neprůhledné zakázky za miliony a miliardy, dálnice i cyklostezky drahé tak, jako kdyby vedly na Mars, Standa Gross a jemu podobní s igelitkama naditýma nezištnou pozorností od strýčků, prorůstání politiky kmotry a veksláky, uplácení voličských skupin ze státního rozpočtu – skutečným nepřítelem našeho blahobytu a pořádku je přeci cigán se slepicí pod kabátem.
Je pravda, že v době "politické korektnosti" se měří dvojím metrem a problémy se nesmí pojmenovat pravými jmény, jinak se na vás vrhnou všelijací občas značně jednostranně zaměření aktivisté nebo různí mudrlanti a intelektuálové od kavárenských stolků. Občas je to i horší, zcela odstaršující případ je proces s Wildersem, který připomíná spíš zasedání španělské inkvizice a člověku se až dělá špatně při představě, kam to tímhle tempem může dojít (trochu jsem o tom psal tady). Kdo se tomu umí rozumně postavit, ten si pozornost zaslouží a v politice ho uvidím rád.
Ale nesmí mít sám kýbl másla na hlavě a taky by z každé jeho věty nerozvité nemělo koukat, že místo odvahy čelit reálným problémům se jedná o zištný pokus oslovit mentální i mravní pátou cenovou skupinu, s nímž jde ruku v ruce vyčůranost. To není jen případ Janáčkové, takových vykuků máme habaděj, ale tahle paní jim v ledasjakém ohledu kraluje.
Nejprve k máslu na hlavě. Museli mít v ostravské čtvrti, jíž Janáčková starostovala, velikou radost, když se přičiněním paní starostky měli do nového domu, na nějž se dlouho čekalo, nakvartýrovat spříznění činitelé z radnice, a aby toho nebylo málo, byt měla dostat i Janáčkové devatenáctiletá (!!!) dcera. "Po dvanácti letech služby obci mám snad právo na přidělení bytu pro dceru!", pravilo k tomu statečné děvčátko se sirkami – celý článek z týdeníku Ostrava o tehdejší kauze si můžete přečíst zde (jedná se až o druhý článek v pořadí!); takhle si paní Liana představuje "otevřenou demokracii", za jejíž klub kopala v Senátu. Podobných věcí jsem si vyšťoural na netu více a nějak si nedovedu představit, co by asi tahle osobnost musela udělat, abych jí důvěřoval a hodil hlas. Rozdávání sirek by mi asi nestačilo. Naštěstí nejsem z jejího obvodu a podobného dilematu jsem ušetřen (druhá a nakonec vítězná možnost byl kovaný socan, to taky není žádný štěstí).
Pár slov k řešení. V legendárním záznamu, na němž se Janáčková vyznává ze svého rasismu (o čemž pak tvrdila, že to jsou slova "jiné ženy s podobným hlasem" – ano, to je výmluva hodná dospělého intelektu), naše bojovnice tvrdí, že je proti nějaké integraci a "aby byli plošně po obvodu"; a že prostě vybrali Bedřišku, kam to všechno naženou a případně i obeženou plotem s elektřinou.
Pokud chce někdo zadělat na obrovské problémy za pár let, ať postupuje přesně takto – ukazují to bez výjimky případy z celého světa. A až podobná ghetta přerostou přes hlavu a budou stát řádově větší prachy a představovat řádově větší množinu všech myslitelných rizik pro lidi uvnitř i venku, pak můžete jít zatleskat hrdinům jako Janáčková.
A teď k té páté cenové. Když někoho napadne v době procesu s partičkou všeho schopných frustrátů, kteří se pokusili upálit lidi, rozdávat v rámci svojí tradičně "odvážné" kampaně sirky, musí být lidsky skutečně na výši. I kdyby mně tisíckrát vadilo všechno "korektní politikaření", náklady na sociální dávky, kravál v sousedství nebo ukradený mobil, nikdy se kvůli tomu nepokusím nikoho upálit. A protože nejsem takový dobytek, abych lidem házel molotovy do ložnice, nejsem ani takový dobytek, abych volil lidi typu Janáčková, kteří se sníží k podpoře takovýhle kousků – a jestli někdo myslí, že rozdávání sirek není podpora vítkovských žhářů, ať mi laskavě sdělí, co je to jiného. Podpora českých sirkáren asi těžko.
Člověk by totiž měl mít smysl pro proporce. Budu rád, když se bude každému měřit stejným metrem, a vím, že se tak mnohdy neděje – a štve mě to jako kohokoli jiného. A jsem pro, aby za podobné zločiny přišili příště mimořádné tresty i komukoli dalšímu, bez ohledu na etnikum; jenomže přes sirky, molotovy a Janáčkovou v Senátu cesta ke spravedlnosti opravdu nevede. Jsem rád, že tentokrát se tolik lidí nachytat nenechalo.
