Hrad žere lidi! (úvaha historicko-hororová, namnoze politická)

Skoro nikomu není jedno, kdo se uhnízdí na Hradě po současném prezidentovi. Ale ať to bude kdo bude, jedna věc je jistá - Hrad jej časem sám zpracuje ke svému obrazu. Stalo se tak mnoha jeho "pánům", nevyjímaje Rudolfa II., Havla ani Masaryka.

"To jsou panoramata!" - takhle vypadala Praha a její hrad ve druhé polovině patnáctého století...

Před časem jsem četl článek tuším Bohumila Pečinky o tom, jak se Klaus změnil ve druhém období a ve spoustě rysů začal připomínat Havla - a nota bene v tom, co na svém předchůdci sám nejvíc kritizoval. Samozřejmě na tom má svůj podíl ona skutečnost druhého období - prezident už nemusí být tak opatrný a tvářit se zbytečně vstřícně, protože už nemusí pamatovat na své volitele - třetí volba jej nečeká.

Hrad pokušitel
Ale je v tom i něco jiného. Součástí kritiky druhého období prezidenta Klause bylo v tom článku i to, že Klaus oproti dřívějšku své kroky málo vysvětluje veřejnosti, spoustu věcí řeší "kabinetně", za zavřenými dveřmi své pracovny a v úzkém kruhu svých spolupracovníků a "věrných". V podstatě totéž, co se kdysi vytýkalo Havlovi.
Četl jsem kdysi výbornou knihu historika Janáčka "Rudolf II." - asi to znáte taky, taková tlustá zelená bichle, která zdobí knihovny řady domácností a to právem, protože je to strhující čtení. Upozorňuje tam na to, jak se Rudolf po určité době v Praze začal stahovat do ústraní hradních prostor a vládu řešil jen v kroužku svých nejbližších a nejvěrnějších, v takovém kapku sektářském prostředí. Což o to, ledasco se dá připsat Rudolfově podivínství a potom i evidentní choromyslnosti, ale Janáček tam má několik postřehů o tom, že k takovému zákulisnímu kabinetnímu sektaření vysloveně svádí sám Hrad, který svým (d)obyvatelům nabízí lákavé pohledy na život, jimž nelze časem nepodlehnout:
- pocit, že jste v samém středu dění. Pohled na hemžící se živé město pod vámi, rozdělené stříbřitou stuhou řeky, stále v pohybu, plné života a šrumce každodennosti;
- pocit, že přes to jste toho života a toho běžného pinožení trochu stranou, máte odstup, nadhled;
- pocit, téměř božský, že sledujete a sami nejste sledováni;
- vědomí, že jste NAD tím vším (koneckonců i Ježíše ďábel pokouší tím, že ho vynese na vysokou horu a svět mu ukáže z této perspektivy);
Zní to možná legračně, ale něco na tom asi bude. Zvlášť po pár letech trůnění.

Hrad a jeho národ

Ale na tuhle hru přistupujeme i my, poddaní v podhradí (jež samozřejmě nečítá jen Malou Stranu či další města pražská, ale i Čechy, Moravu a Slezsko :-)). Když vycházely protektorátní poštovní známky s Hitlerem, byl na nich tento vypodobněn, jak shlíží z hradního okna na Malou Stranu - nemohlo být jasnější demonstrace toho, kdo je tu pánem, a výstižnější zkratky, jak to vyjádřit jedním malým obrázkem. Jediná srovnatelná věc byl asi pohled na německé jednotky pochodující kolem sochy sv. Václava - protože je-li Hrad mozkem Vlasti, pak "pod koněm" tluče její srdce, chtělo by se říci okřídleně :-) Vezměte si to tak nějak popořadě: Masaryk byl sice náramný republikán a stejně tak i jeho lid, ale pohlednice, na nichž sedí pod lipou a kolem něj tancují děti v různých krojích, vypadají prakticky stejně jako ty, kde se ještě před pár lety tancovalo okolo císaře pána. Milovaný "President osvoboditel" byl ve finále takový monarcha, že nebylo těžko zapomenout, od čeho že nás to vlastně měl "osvobodit". Eduarda Beneše mnoho lidí ctí, ačkoli bychom ho správně měli poslat ... minimálně k šípku, protože to byl pěkný prevít. Nicméně nejspíš se na tom kladném hodnocení kromě nostalgie po předválečných časech, s nimiž nás Beneš i po druhé válce spojoval, podílí i orientální princip "car je dobrý, ale bojaři jsou zlí a špatně mu radí", díky Hradu přenesený i do našeho prostředí. Dokonce ani v období komunismu, kdy se - zejména v první polovině rudé éry - na nebohém Hradě vystřídal kdejaký třetiřadý alkoholik, grázl a dobytek slavící orgie buranství a křupanství, nebyl úřad prezidenta zrušen jako v dalších komunistických zemích; i ten nejhnusnější zjev na českém trůně - Gottwald - si ještě nějaký čas nechával říkat "pane prezidente" a nikoli "soudruhu", a po svém prvním zvolení dokonce nechal v katedrále sloužit Te Deum. Prezident stále požíval jakous takous úctu lidu. Po Listopadu ´89 tradiční vnímání prezidenta coby polovičního monarchy leda posílilo. Ostatně ten zatím poslední - "Václav II. Klaus" :) - sám při jedné příležitosti utrousil, že role českého prezidenta je srovnatelná spíš s rolí anglické královny. Opět si nešlo nevšimnout jedné věci. Sám jsem už dlouho spíš klausián, takže nějakou proměnu ve vnímání jsem neprodělal, nicméně řada mých známých, kteří Klausovi v jeho dřívějších rolích nemohli přijít na jméno, jej časem začala jakž takž brát, uznávat. Popularita Václava Klause ostatně i podle průzkumů nedlouho po jeho zvolení letěla vzhůru. Taky nejde nevidět, že to, co Klaus kritizoval nejsilněji za časů Havlových, tedy že do české politiky zasahuje jakási nejasně ohraničená a definovatelná, nicméně přece zjevná a vlivná síla zvaná "Hrad", funguje dneska zrovna tak. A jinak tomu nebude ani za dalších hradních pánů - Hrad je totiž časem sežere a udělá z pánů svoje nástroje a slouhy. Tak to totiž dělá odnepaměti :-)

Hrad a my, jeho vyvolení
To si samozřejmě dělám trochu srandu. Ale pravda je, že přes všecky řeči o malé úloze prezidenta v reálném politickém životě (ačkoli ta úloha zas tak malá není, protože i na relativně malém prostoru prezident dokáže řádně zahýbat politickou scénou, jak nejednou předvedli jak Havel, tak Klaus) úřad prezidenta pro nás Čechy znamená hodně.

A ten zvláštní, téměř monarchistický nimbus, který tomto úřadu dodává historický Hrad, se často stává terčem kritiky. Jde prý o nedůslednost (máme přeci republiku!), anachronismus (prezident je úředník, tak co dělá na hradě) a českou anomálii (skoro nikde okolo prezidenti v historických sídlech vladařů nebydlí). Ale to jsou jenom takové kecy.

Pro národ jako politický celek je důležitá potřeba nějaké kontinuity, něčeho, co spojuje nás tady s těmi před námi a dává nám pocit odpovědnosti - a potřebu pokračovat. Například i já jsem za svůj relativně krátký život zažil tři různé názvy pro státní útvar, kde žiju, takže by se hodilo, chytit se něčeho trvanlivějšího. Něčeho, co vytváří jakési "my" nejenom v prostoru a během těch pár let, které jsme schopni vnímat, ale i v daleko širších časových měřítkách. Pro Brity je to monarchie, kterou si, ač národ jinak politicky velmi progresivní, vybrali coby maják a kotvu pro časy nejisté a vratké, jako symbol toho, co trvá; pro Francouze je to jejich tradiční protivná nadutost, snad ještě trvalejší a pevnější pouto než ta britská monarchie - no a pro nás je to Hrad.

Takže mi - ačkoli razím tezi, že si tu osobu Hrad stejně přecvičí :)) - není jedno, koho na ten náš trůn posadíme a čí volba to nakonec bude. A nemělo by nám to být jedno nikomu - ten ksicht na známkách a úředních portrétech bude totiž do značné míry a po mnoho let trochu i ksichtem naším :))