Horoskop kazišuk (ze života blížence)

O astrologii, horoskopech a o tom, jak se člověku dokážou namontovat do života, aniž by se jich kdokoli prosil.

Horoskopy se živil na vedlejšák i slavný astronom Johannes Kepler. Tenhle vypracoval pro jednoho šlechtického novorozence r. 1586 a byl nalezen nedávno v jednom archivu až v Kalifornii.

Asi to znáte taky. Jakmile někde v nějaké hovorné společnosti přijde řeč na horoskopy a potažmo celou astrologii, jsou tu hned dva tábory. V prvním převládají chlapi, kteří se k tomu postaví se shovívavým úšklebkem a vzájemně si sdělí, proč je astrologie úplná kravina, plus několik poznatků z vědecké oblasti, nakolik jich kdy kdo načerpal z populárně naučné literatury. Kdepak nějaký babský pověry na náš racionální rozbor. Hotovo.

Ženské naopak převládají v druhém táboře, kde ovšem vládne neméně povznesená a vítězná nálada. My, holky, přeci dobře víme, že "na tom něco je", jenomže vysvětlovat to támhletěm pařezům nemá smysl, protože jak něco nedokážou rozmontovat jako ty svoje autíčka a mašinky, nacpat to do těch svých škatulek, tak jakoby to pro ně nebylo. Roztomilí primitivečkové, s tím svým věčným rozumem, nicméně řeč s nima těžká a my přitom víme svoje (a zatváří se, jakože horoskopy jsou nějaké hluboké poznání, jež se tejemně předává z matky na dceru za rozhodného vyloučení trubců).

Ať je to jak chce (vlastní úhel pohledu se pokusím nabídnout níže), co se všemu tomu cirkusu okolo astrologie a horoskopů musí nechat - strašně se nám montuje do života, ať si myslíme, co chceme.

Kdysi jsem v kanclu poslouchal (nešlo jinak) diskusi dvou kolegyň; jedna řešila toho svýho chlapíka a říká: "Když víš co, Alice, on je to prostě typický Býk," - oslovená na to kývla, jakože to je jasná věc a že přesně chápe, co se tím myslí - "a oni takhle zkrátka reagují v podobných situacích..." Tak, a věc byla vyřešena. Podobných diskusí jsem od té doby slyšel spoustu a vy jistě taky (pokud je rovnou přímo nevedete).

A teď ať mi někdo vypravuje, že na můj život nemají vliv hvězdy!

Dokud bude tohle téma pořád téma, vždycky vliv mít budou. Slyšel jsem dokonce o zaměstnavatelích, kteří na různé pozice obsazují různá znamení; nicméně většinou se tím řeší "jenom" různé osobní vztahy. A tomu pak neuniknete, ať si myslíte co chcete.

Utrpení mladého Blížence

Jednou jsem jednu uháněl, a nutno říci, že dílčích úspěchů se mi dosáhnout podařilo. Jenomže pak to přišlo - "No jo, Robe, jenomže já jsem Střelec, kdežto ty seš Blíženec, a to by nešlo, to bychom se brzo vzájemně zabili." Finiš. Což o to, měla pravdu, zabili, byli jsme opravdu hodně rozdílný povahy - ale je tohle nějaká spravedlnost, být s tim takhle rychle hotova?

A vůbec vám řeknu, že jakožto zrozenec v tomhle znamení mám pěknou smůlu. Když čtu tu charakteristiku... Což o to, jsou tam i pěkný věci, ty řeči o všestrannosti, představivosti, ukecanosti, jenomže tohle zabíralo tak leda kdysi na študentky. Zkuste coby dospělec prorazit s netrpělivostí, nesystematičností, se spoustou věcí, které rozděláte, ale nedotáhnete; o nějaké důkladnosti radši nemluvit a se zodpovědností se taky nikde nechlubit. A teď si to o vás přečte nějaká, která to myslí vážně (s astrologií, ne s váma)!!!

Člověk by zas na druhou stranu čekal, že by to mohlo sloužit jako fajn alibi, ale myslím, že tak daleko ženské - lidové astroložky - taky nechodí. Situace: "Tys zase zapomněl vyzvednout kluka ze školky? No to je jasný, ty seš prostě typickej Blíženec, to je ta vaše roztržitost, haha!" - a společně bychom se tomu zasmáli. Nebo: "...ale ne, maminko, to já se na něj nezlobím, vždyť je to Blíženec, ti jsou hodně společenští, tak holt se tři dny neukázal doma, to je normálka..." No nevim, takhle to asi v životě taky nefunguje.

Jak to teda je?

Na druhou stranu - když ono na tom fakt něco je. Mám ovšem na mysli jen a pouze ty charakteristiky a samozřejmě jen "vocaď pocaď", ale jo. Vzorků k porovnávání jsem myslím potkal spoustu a taky jsem vzorek. Na nějakou soustředěnou důkladnost mě nikdy moc neužilo, zato strkat nos do všeho možného, zorietnovat se a hned myslet, že tomu vlastně strašně rozumim, to zas jo - zrovna tyhle rysy připomínám pro to, že mám datum narození stejné jako náš pan prezident, a jestli on taky není takový všudybyl a vševěděl.

Bavil jsem se o tom nedávno s kámošem, psychologem, jak je to možný. On tvrdil, že to možný není, že si jenom všímám toho, čeho si všímat chci, a pak mám pocit, že to ladí dohromady. Víte o sobě, že jste řekněme Štír, tak když čtete nějakou charakteristiku, máte pozornost vyšponovanou k tomu, abyste "se v tom našli" - a protože my lidi jsme jaksi mnohovrstevnatí, člověk se, když chce, najde v čemkoli. Jenomže myslím, že takhle to není. Zkoušel jsem to, a v různých charakteristikách se najdu tu více, tu méně, v té "svojí" ovšem sakum prásk se vším.

Druhý jeho argument byl, že přeci když je 12 znamení, měli bychom na světě jenom 12 typů lidí, kteří by se opakovali podle toho kterého mustru. Na to zase já, že přeci psychologie taky používá určitou typologii, a když použijeme tu nejjednodušší (cholerik, melancholik atd.), dokážeme lidi poskládat do čtyř škatulek, aniž by to znamenalo, že se nám tu opakují jenom čtyři "lidi". Tak nevim, řekl bych, že debata dopadla nerozhodně.

Jak to ovšem vážně není

Ovšem abych se vrátil do toho "rozumářského" tábora, co jsem o něm mluvil v úvodu - fakt si nemyslím, že by za nějakou, byť zjevnou, pravidelnost mohly hvězdy a jejich postavení. Vezměte si už tu samotnou věc se znameními - říká se, že Rak, Lev, Váhy (nebo co chcete)jste podle toho, v jakém znamení na ekliptice stojí slunce. Jenomže takhle to vypočítali kdysi v Summeru nebo Babylónii, ale vzhledem k různým astronomickým faktorům už to tak dnes, po několika tisíci letech, není: třeba já jsem se "ve skutečnosti", podle postavení Slunce, narodil v Raku, nikoli Blížencích. Kdepak, hvězdy s tím nemají nic společného.

Tuhle představu musím fakt odmítnout. Pamatuju, že před časem byl Mars jednou za dlouhou dobu nejblíže Zemi, tak blízko, jak to jen vzhledem k jejich drahám lze (ovšem pořád je to hodně, hodně daleko). Je to pár let, možná si to pamatujete, pořád o tom mluvili a psali.

Jedna moje známá tehdy byla kapku podrážděná, vždycky vyletěla jak čertík na perku, a když jsme se kvůli něčemu chytli, začala zase s Marsem - to je planeta války a jak je nám blízko, může za tyhle reakce. Osobně si myslím, že za tu její náladičku mohl spíš PMS a nebo nějaká debilní dieta, kterou tehdy držela, to jsem ovšem samozřejmě říct nemohl, to bych špatně dopad. Tak jsem se jí aspoň pokoušel vysvětlit, že  Mars je zkrátka taková hrouda, která si poletuje vesmírem strašlivě daleko od nás, i když je to teď o malej fous míň daleko; a že mezi náma dvěma, co stojíme v místnosti, působí větší přitažlivost (ona: "Na to zapomeň." - já: "Myslel jsem gravitační sílu." - ona: "Tak to máš štěstí."), než mezi ní a Marsem, i kdyby byl sebe víc "blízko".

To jsem vysvětloval marně, nicméně mám zatím takovou pracovní hypotézu: Nějaká pravidelnost tu je, lidi si jí za ty tisíce let všimli, ale jde spíš o nějakou pravidelnost ročního cyklu, protože vliv "hvězd" je blbost, ten do toho namontovali lidi v dobách, kdy hvězdy brali jako jako duchovní bytosti, vesmírné "inteligence" - což v časech počátků astrologie skutečně brali.

Ale abych odpověděl na tu otázku "Jak to vážně není" - není to tak, abychom si z nějakých podobných věcí dělali a hlavu a aby nám tyhle hrátky sloužily jako jakési brýle, jimiž vidíme a škatulkujeme ostatní. Ani ne tak v rámci zájmu nějaké vědy, jako spíš v zájmu naší svobody a svobodného úsudku o lidech. Jinak se o moc připravíme.

A teď se podívejme na jednoho sympatického astrologa při práci: