Film Baaria - jak udělat z diváků blbce a ještě větší blbce

Reflex ve své edici DVD vydává povětšinou zajímavé filmové počiny, ovšem když jsem v této řadě zahlédl i film Baaría, nekonečný příběh hodného italského komunisty, který takovým i zůstane, žije šťastně a jestli neumřel, žije doteď  (to je zápletka a rozuzlení, co!), trochu jsem zapochyboval o soudnosti vydavatelů.

už nikdy!

Což o to, člověk ze začátku filmu - tak první půl až třičtvrtěhodinku - netuší, co ho čeká, i z trailerů a ukázek to vypadá jeko pěkná podívaná. Taky jsem si v kině nejdřív mnul ruce, jakouže zajímavost mi to předložili, ale na konci už zbyl jen pocit vyčerpání a podezření hraničící s jistotou, že si z nás někdo dělá srandu a nemůže to myslet vážně.

Ve zkratce: Na malém sicilském městečku sledujeme životní osudy jakéhosi (tuším) Pepína, který prožívá poetické dětsví, v mládí všelijak blbne, setká se s italským fašismem, je komunistou, oblíbeným a úspěšným komunistou, a v podstatě se mu nestane nic zlého, žádné drama se nekoná, nic se neděje, jenom si tak až do pokročilého věku spokojeně pokyvuje hlavou, jak to všechno pěkně roste. Takový italský "muž na radnici" se smyslem pro siestu a lehká stolní vína.

Film je v několika ohledech podvod na diváka, zhruba v duchu staropražské písně "Von porád čekal, že něco příde, von porád čekal, nepřišlo vůbec nic!" Nejdřív si přečtete na plakátu, že tam hraje Monica Belluci, což málokoho nechá lhostejným, a když se tam pak párkrát mihne a vy čekáte, kdyže začne hrát nějakou roli, nedočkáte se. O něco lepší kompars.

Druhá věc, na kterou zbytečně čekáte, je děj. Začíná to fakt zábavně, motají se tam všelijaké ty siciské postavičky, má to dobrou atmošku, některé scény jsou vysloveně vtipné. S tím si ovšem vystačíte tak hodinku (a celý film má hodinky skoro tři), pak se začnete shánět po nějaké zápletce, aspoň malinkaté. Nemusí to být zrovna "kolize", ale bylo by fajn, aby se něco stalo a aspoň chvilku se to řešilo. Marné čekání. Neděje se nic.

Hlavní hrdina tak nějak normálně funguje, je to veselý chlapík a dobrák od kosti, takže se mu nikdy nic nestane a udělá kariéru u komunistů.

Potom se tak už jenom usmívá na svět a vzpomíná na mládí (takže půlku filmu uvidíte znovu). Protože hodně kouří, občas pořádně kašle, což jeho syn s obavou kvituje, takže někdo, kdo se nenechal filmem doposud poučit, čeká alespoň nějaký srdceryvný konec s rakovinou, nebo nějakou léčbu, byť s happy endem, vždyť už je to jedno. Kdepak - nic. Zestárlý Pepíno si zakouří, pokašlá si, a zase se culí na svět a svět se culí na něj.

Až je konec. A, světe div se, ani na konec se nestane nic. A pokud už tak zhruba od třetiny filmu máte pocit, že vám něco chybí, pak od dvou třetin zase podezření, že jste tu tak trochu za blba, na závěr je vám řečeno přímo do očí, co si o vás tvůrci myslí: Jste totiž satifuckováni tím nejuslintanějším klišé, kýčem jak z učebnice. Zatímco na začátku filmu běží malý Pepíno městem strejdovi do trafiky pro cigára, na konci se vznáší (nejspíš na "křídlech fantasie" ve vzpomínkách, už fakt nevim, konec jsem radši vytěsnil) a letí nad městem, nu a koho nepotká, jako sám sebe, jak běží městem strejdovi pro cigára... Dojemný konec, prostor k hlubokým úvahám o koloběhu života... :/

Brrr. Nejsem zrovna lidumil, ale když jsem tento titul zahlédl v trafice, rozhodl jsem se touto cestou varovat zbytek lidstva před totálním znechucením.

A v Reflexu by se měli příště na ten či onen film nejdřív podívat, než ho nabídnou pod svou značkou p.t. publiku. Film o naplněném životě hodného italského komouše (ve filmu neproběhne jediná, sebemenší reflexe tohohle "hnutí", ačkoli se na to klade docela důraz), a ještě ke všemu takovou příšernou hnačku, bych čekal spíš v příloze Haló na sobotu, pokud teda ještě vychází.

Nu, dobrého pomálu.