Co je horší, Anticharta nebo "Rodáci"?

Po té, co se na obrazovku prostřílel Mjr. Zeman a za pult se vtiskla kyprá postava Jiřinky Švorcové, by byla vyslovená škoda neosvěžit si Rodáky. Však se chystá repríza (a není to apríl). Už se těším.

Na naše obrazovky přichází Beverly Hills 1948

Chybět bude už jenom seriál Gottwald, kde "Klému" ztvárnil Jiří Štěpnička, jemuž komunisti chtěli pověsit mámu.

Divná doba plodí divné situace i charaktery, a kde jinde by to mělo být víc vidět, než na "popkultuře", kam Rodáci a všechny ostatní skvosty tehdejšího seriálového nebe patří. Proto Rodáky a spol. vítám - je to skvělý studijní materiál. Samozřejmě nikoli o roce ´48, o němž to má být, ale o důležitějších věcech:
1/ Co se na sklonku rudé éry, točilo;
2/ kdo v tom hrál a co z toho plyne;
3/ kdo na to koukal - a co z toho plyne. U téhle poslední otázky bude zábavné se zastavit. Leč nepředbíhejme.
Seriály bývaly v našich vlastech vždycky velká událost, většinou se na ně sehnala dohromady takřka celá herecká elita a seriál zdaleka nesloužil jenom jako příležitostné dílko k pobavení. I normalizaci tohle došlo mimořádně jasně.
K první otázce "co se tehdy točilo" není potřeba mnoho slov - známe to dobře, je nám jasné, že se jednalo o politicky angažovaná díla, že v nich realita dostávala na frak a že v nich přesto fungovaly díky obratnosti tvůrců věci, které člověka zajímají u seriálů přece jen více - lidské vztahy. Potíž byla míra té angažovanosti a zkreslování reality.
Propaganda? Možná ani ne.
U takových Rodáků nebo Majora Zemana je to tak do očí bijící, že to už ani není propaganda, protože ta si musí počínat přece jen rafinovaněji a má za úkol diváka oblbnout a pro něco získat. Bolševik už ale nikoho pro nic získávat nemusel a kromě vysloveně slabších myslí by už nikoho neoblbnul. Naprosto nevěřím tomu, že větší část národa by bylo možno po r. ´68 ovlivnit povídačkami o svatých komunistech a zlých kulacích, ani si nemyslím, že o to bolševikovi šlo.
Tyhle dva "historické" (chachacha!) seriály plus několik dalších byly pro československého diváka něco jako vojna. Bolševik otevřeně ukázal jako projev moci čirou neskrývanou zvůli a dokázal převahu nad lidmi. Vyhlásil: Takhle se teď budeme tvářit, že to bylo, takhle to teď všichni říkáme a jinak držte hubu; běda jestli ceknete. Kdepak propaganda, ta už nebyla potřeba.
U takové Ženy za pultem se až na pár cvoků dneska všichni shodnou, že na těch pultech toho tehdy nebyla ani desetina co v seriálu a že takhle kšefty za socíku rozhodně nevypadaly. Zajímavé však je, že málokdo už je ochoten připustit, že i zbožňovaná Nemocnice na kraji města plnila jasný úkol. Jistě, ani Štrosmajer, ani Huňková, Sova, Ema ani Blažej a dokonce ani ta protivná Ina nejsou komunisti a nijak se neprojevují, ale podobně jako u Ženy za pultem se předvádí "realita" jakou byste v ČSSR a celém východním bloku hledali marně. Kdo byl v nemocnici před rokem ´89 či pamatuje tehdejší vztahy ve zdravotnictví (OÚNZ - Odevzdej úplatek nebo zemři) to musí vidět. V prvním případě si hráli na fungující obchod, kde jde o zákazníka, ve druhém zase na nemocnici, kde jde výhradně o odbornou způsobilost lékařů a blaho pacienta.
Anticharta slovem i obrazem
Nechápu pak moc ten humbuk kolem Anticharty. Herci a zpěváci podepsali, že opět a nadále hodlají držet hubu a krok (jako drtivá většina společnosti); ale ve skutečnosti to dokazovali stále. Zahrát si v Rodácích nebo Třiceti případech a podepsat Antichartu: Kde je rozdíl? Je to jedno jako druhé veřejné se přihlášení k tomu, že se v lepším případě nebudou vzpírat, v horším případě že se jim to i líbí a v nejhorším případě, že to i myslí vážně.
Fakt nechci nikoho soudit nebo očerňovat. Ale ani bagatelizovat podobné úlitby režimu, protože kdyby zůstalo jenom u nich, zdravili bychom se doteď "soudruhu".
Jde mi jen o to podivné vytváření rozdílů. Tehdy se každou chvilku někde řečnilo, každou chvilku sepisovaly nějaký bláboly, tak proč zrovna z "Anticharty" dělat kauzu opovržení a pak se vesele dívat na příhody hodných bolševiků v televizi?
Vzpomínáte na tu scénu, kdy František Němec v zemanovském díle zvaném "Štvanice" jako jeden z mála věrných, kteří nezradili, dští oheň a síru na nepřátele (imperialisty, případně přisluhovače) a odhaluje, že jim jde v první řadě o "rozbití jednoho ze základních pilířů, tedy našeho přátelství se Sovětským svazem"? Nebo když se v témže díle nějaká herečka představující ženu z venkova vážně zeptá: "Co to tam v tý Praze vyvádíte? Tady se lidi bojí, aby jim nějakej blázen nechtěl vracet pole!" Tak vám nevim - já bych teda radši stokrát opsal a ještě podepsal nějakou Antichartu, než se na sebe v tomhle koukat.
Takže nás čeká repríza jedné takové další "Anticharty", a to té z nejhorších. A bude poučné podívat se aspoň na kousek, jestli to ovšem někdo vydrží. Kdepak "zakazovat" nebo schovávat.

Rodáci měli svým způsobem "nahradit" Jasného film "Všichni dobří rodáci"; ten byl tehdy samozřejmě zakázaný. Ačkoli spíš než o náhradu šlo o takové provokativní plivnutí do obličeje. A zase jsou tam skoro všichni pěkně pohromadě a demonstrují národu, že je celá oblíbená herecká obec ještě stále pevně v rukách Velkého rudého bratra a že ten má tudíž všechno stále pod kontrolou. I nás.

Podobné akce dělal režim i se zpěváky, když potřeboval ukázat svoji sílu a nezpochybnitelnost. Dokladem je otřesná píseň "Nejhezčí dárek", kde skoro všichni zpěváci i "zpěváci" (nezapomeňme, že řeč je i o Michalu Davidovi nebo Hložkovi s Kotvaldem) una voce pějí k národu svůj optimismus a nadšení z krásného světa, v němž žijí (bylo to těsně před tehdejší karikaturou voleb), tak nějak "ve jménu socialismu a míru".

S kozama na jedné lodi

Zajímavé ovšem je sledovat, co na tyhle pěvecké a herecké "anticharty" ten národ. Nic. Sleduje a líbí se mu to. Bere to povětšinou s rezervou, agitku nebaští a spíš si z ní dělá srandu, ovšem na hru přistupuje. Celonárodním manifestem svolnosti hrát tu hru nadále byla sledovanost a obliba seriálu. Ačkoli narozdíl od herců či zpěváků, pro které účast na podobných režimních samožerských slavnostech byla často podmínkou setrvání v práci, lidi tady nikdo nenutil tyhle srágory sledovat a podílet se tak na celém tom cirkuse. Roli "diváka" vám nikdo vnutit nemohl, a přesto byla tak nadšeně a dobrovolně obsazována, ačkoli bez ní by jak "tvůrčí" snaha režimu, jež nás děsí, i "spolupráce" herců, nad níž se kdekdo pohoršuje, byly k ničemu.

Pamatuju to pozdvižení, kdy se na každém rohu probíralo, jak "rodák" Vitásek na schůzi řekl jakési dámě z protivného ideového tábora: "Kozy máte sice pěkný, ale pravdu nemáte!" Uznávám, že tohle muselo zaujmout kdekoho bez ohledu na politické vyznání, protože "kozy" do té doby v československé televizi snad nikdo neřekl (ačkoli na polské televizi byly tou dobou vzácně i k vidění), ale zase líp než nějaký "píplmetr" to svědčilo o sledovanosti. Ostatně i my děti jsme tehdy esenbáckou zkratku VB četli jako Vitáskova banda, a každej z domova věděl, co je to ten Vitásek. To není žádná tragédie, a kdo se nad tím extra pohoršuje, tak přehání. Ale je to prostě  - takový blbý :/

Závěr?

Uvádět znovu Rodáky a další podobné kousky, byť sebepitomější a sebeagitkovatější, to není nic, nad čím bychom měli lomit rukama. A už vůbec se toho není třeba bát, že by nám snad ta "propaganda" někoho přivedla zpět na rudou cestu. Režim tehdy padnul i s Vitáskem a celou tou seriálovou bandou, takže není moc důvodů si myslet, že by ho zase na nohy postavil řízný hlas Honzy Zemana nebo švihácký knír ženy za pultem. Ani ta tlupa bolševiků pod Vitáskovým vedením to nevytrhne.

Jenom se divím, že si někdo chce připomínat dobu svěšených hlav a pevně držené huby. Že si dokonce "diváci" údajně vyžádali, aby jim tenhle skvost pustili. Někomu se holt po sehnutém hřbetu stejská. Ale když už to poběží, proč si neudělat takovou cestu do pravěku a nechat na sebe zapůsobit tu zvláštní dobu. Dobu, kdy zmáčknout čudlík u televize každou neděli večer bylo vlastně totéž jako podepsat takovou malou, domácí, soukromou antichartičku.

Protože přesně tak si to rudí hoši představovali a byli v tom úspěšní. Bohužel.

A kdo by si myslel, že Rodáci by už mohli stačit, ať si to moc nemaluje - touha po retru v českém lidu stále sílí a třeba se dočkáme i tohohle: