Cesta do hlubin bolševikovy duše

Jaroslava Žáka známe hlavně jako autora středoškolských prvorepublikových srandiček jako třeba Študáci a kantoři; jeho Konec starých časů je ještě vtipnější a - zároveň strašně mrazivý. Je totiž z února 1948.

Neberte tento dnešní článeček jako klasickou "recenzi" - to by bylo trochu s křížkem po funuse, vydání Žákova románu, o němž bude řeč, je už předloňská záležitost. Ovšem moc rád se podělím o pár dojmů z této knížky a budu doufat, že se mi pro ni podaří ulovit další konzumenty. Rozhodně za to stojí.

Děj se odehrává na vymyšleném malém východočeském městě Pepově Týnci; ostatně Žák vyučoval jazyky (latinu a franštinu) na gymnáziích v Jaroměři a ve Dvoře Králové (v románě zmiňovaný Kněžehrad je zase Hradec Králové), tamní prostředí zná dokonale. Skvělá je drobnokresba různých lidských typů, jaké se na takových malých městech pravidelně vyskytují - a jaké se vlastně vyskytují všude. Žák je v tomhle mistr strovnatelný třeba s Poláčkem, odstavcem a jen pár ve zkratce vypíchnutými rysy vám někoho načrtne, nu a vy máte pocit, že přesně víte, s kým máte tu čest, a ještě si vzpomenete na dva tři lidi ze svého okolí, které tím Žák svou karikaturkou vystihl taky.

Takhle nám nechává defilovat celou plejádu lidí a v těch karikaturách je docela spravedlivý - najdete tu různé pracanty, poctivce, lenochy, vykuky, vyčuránky, nechutné ožraly i veselé bonvivány, a je kolikrát jedno, na které straně politické linie stojí.

Asi je každému jasné, kde sám stál při psaní Žák, když jeho reflexe událostí února ´48 mohla vyjít tiskem až po listopadu ´89; přesto některé vůdčí postavy komunistického hnutí v Pepově Týnci zůstávají po celou dobu spíše sympaťáky; tak třeba mírně popletený, leč dobrácký člen profesorského sboru přezdívaný Malý Sovět, milovník idejí, studentek a domácího alkoholu (všechny tři prvky dokáže v jednu chvíli funkčně spojit dohromady a to vás pak rozesměje skvělý Žákův smysl pro grotesku); nebo mladý rázný řeznický tovaryš, který Sovětovi jednu to studentku odloudí a večer na lavičce projeví mimořádný smysl pro realitu, když slečninu zasněnou poznámku "Podívej, hvězdička…" zhodnotí slovy "Seru ti na hvězdičku, já chci Tebe!". Ostatně i sám Žák se zpodobnil coby věčně mírně namazaný kumpán Malého Sověta, profesor gymnázia řečený Dlouhý Ferda, postupně vyléčený a pak už jen bývalý sympatizant komunistického hnutí.

O to ostřeji potom vyzní jeho popis typů, pro které se Únor stane životní šancí. To jsou pak ti praví bolševici. Jejich motivací je závist, vlastní neschopnost, kterou ovšem svádějí na ostatní, nulový nadhled, přízemní tužby a snaha naplnit je za každou cenu. Během románu – který se vlastně odehrává převážně během dvou dnů – čtenář cítí, že přes všechny ty epizodky různých postaviček nastupuje "nová garda" – hajzlové a burani, jejichž čas nastává a oni to jednou nechají všem sežrat.

Nad čím skoro zůstává rozum stát, je Žákova schopnost udržet po celou dobu v podstatě veselý a hravý tón vyprávění, a stejně nechat zaznít ten děs, který Únor znamenal a hlavně předznamenal. Čtete, výborně se bavíte, a najednou vás strašně zamrazí, když si uvědomíte, o co se vlastně jedná a jaké ostré žiletky koukají z některých na pohled hravých větiček.

V jednom případě to ovšem i Žák vykreslí bez srandiček. To když studenti vesele táhnou městečkem (ono vůbec jsou v Pepově Týnci pod parou té noci skoro všichni) a udělají tu chybu, že jednu ze svých recesí zaměří i na místní bolševickou kukaň. Netrvá dlouho a hovada si nechají poslat posily, a když se studenti shromáždí a blbnou zase někde jinde, vyskáče partička, stříská je obušky, naloží do antona a odveze k výslechům. Na místě zůstane ležet jenom jedna holka v bezvědomí, které jedno z těch prasat rozbilo hlavu.

"Marxismus a recese se spolu neslučují," pronese na jiném místě knihy jeden mladý bolševik.

A to je definitivní "konec starých časů".

Báječný ruský dadaista Daniil Charms to kdysi zhodnotil podobně: Dobytku smíchu netřeba.