Byl jsem tuhle v kostele...

... a ku podivu tam nechystali křížovou výpravu, neupalovali čarodějnice, nevymývali mozky a neprznili chlapečky, ač tak velí česká lidová představa. Ale v jedné věci má tradiční klišé pravdu:

Jindřich Štreit: Pan farář s babičkou (z cyklu Brána naděje)

 - V kostele byli, podle očekávání, většinou starší až staří lidé. A co z toho plyne, o tom dnes zkusím kapku podumat a věnovat tématu pár odstavců.

Přiznám se, že to s tou návštěvou kostela byla z mé strany recidiva - jsem věřící, luterán (bývám proto snesitelnější pro českou "inteligenci", která má nás, protestanty, za menší grázly než katolíky - asi že narozdíl od nich se tolik nevyskytujeme v případech majora Zemana a neupálili jsme Jana Husa, který byl sice taky flanďák, ale tak nějak "revoluční"; a naši faráři se zhusta žení, takže nevypadají podezřele). Za ta leta jsem si už o návštěvnících téhle instituce udělal obrázek trochu jiný než ten, jaký se u nás traduje ze soudružky učitelky na dceru již drahně let.

Ono to katolické a protestantské prostředí se opravdu v ledasčem liší, ovšem vyšší podíl starých lidí poutá pozornost tam i tam. A je zajímavé, že jako určité stigma to chápou i sami ti staří lidé v obou církvích. Když mě babička, katolička, chtěla vytáhnout do "jejich" kostela, začala slovy "...a chodí tam i spousta mladejch lidí, to si nemysli, že jsme tam jenom samý starý báby".

Za tu docela dlouhou dobu, co se touto "scénou" zabývám, jsem těch "starých bab" potkal nepočítaně. A právě díky nim jsem si uvědomil, že jestli se dá víra na něčem prubnout, jsou to zrovna ony. A nejen ty "báby", ti "dědkové" taky - abychom byli genderově vyváženi. Lidi, kteří už mají v životě ledasco za sebou. Ženské, které už jsou dlouho vdovy, řada z nich přišla třeba i o dítě; chlapi, kteří za sebou mají válečnou zkušenost, lágry či komunistickou perzekuci. Nikomu z nich už moc neslouží zdraví, všichni mají dost hořkých vzpomínek. A stejně jsem se skoro nesetkal s nějakou zahořklostí.

Na jejich životech vidíte, jak všechno, na čem stavíme jistoty svého života, odkud čerpáme sílu, optimismus, kam se utíkáme ve chvílích mizerných, se může raz dva obrátit v niveč. Jste mladí, krásní a zdraví? Nebudete. Máte životní lásku? Můžete o ni přijít, nebo ji, o to hůř, na dlouho přežít. O hmotných statcích nemluvě; kdo zažil soudruhy, jejich znárodňování (a následnou devastaci nakradeného majetku) nebo "měnovou reformu", která řadu lidí okradla o celoživotní úspory, ten by mohl o těhle "jistotách" vyprávět.

Přesto se i u lidí, kteří prošli třeba i vším tím jmenovaným, setkávám s optimismem, s humorem, nebo energií, kterou nejde popsat jinak než jako elán. Když krachla burza r. 1929, skákali prý někteří burziáni z oken newyorkských mrakodrapů; spousta "mladých Wertherů" si vzala život z nešťastné lásky; a ze spousty starých lidí, kterým se třeba v životě ani nic moc nestalo, jsou zahořklí pesimisti, kteří tráví sklonek života tím, že řvou z okna na děti, aby neběhaly po trávníku.

A zatím lidi, pro něž je, ve srovnání s jejich životními zkušenostmi, nějaká nešťastná láska nebo krach na burze jako lusknutí prstů, nezapomínají nikdy na svoji víru, kterou nejenže po těch různých ranách neposlali do háje, ale ze které naopak čerpali a která jim vlastně jako jediná zbyla. A která tím byla potvrzena jako něco, co má v životě sakra smysl.

Ty "báby v kostele" nebo "háčkovaný kulichy", to není nic, za co by se měl kdokoli stydět, ať už kostel nebo dokonce ty stařenky. Naopak, chlubit bychom se jimi měli - jsou totiž takový punc toho, že ve víře nejde o to, co se třpytí, ale o daleko trvanlivější, pevnější věci - na něž je, na rozdíl od všeho ostatního, spoleh. Přibývá mladších ročníků, které objevují opět tento rozměr existence, takže v kostelních lavicích stále častěji potkáte vedle těch babiček i mladé lidi či rodiny s dětmi; střední generace je zastoupena spíše méně, je tu taková mezera, jejíchž příčin se není zatěžko dobrat, ale to je na samostatný blog.

Jak si na tom křešťanství stojí obecně, jaké má perspektivy, to si tedy nechme na jindy. To, o čem jsem tu psal dnes, by se dalo shrnout jedním veršem z podobně laděné písně Sváti Karáska - "chválím já ty báby i Boha těch bab." Díky nim mám totiž jistotu, že to, o co se zkouším opřít v těch blbějších životních situacích, není z cukru a vydrží věky.