Zlynčujte ty rodiče!

Dítě vypadlo z okna, utopilo se v bazénu, udusilo v autě...a kdo za to může? Rodiče. Zavřete, zlynčujte, popravte je! Jsou to nezodpovědní zločinci. To mně by se tohle nikdy stát nemohlo, nejsem přeci magor!

detská pojistka na oknowww.tokookna.cz

Aby nedošlo k mýlce, naprosto souhlasím s tím, že rodiče jsou za své děti zodpovědní. A pokud navíc v době tragédie zrovna odešli na své dvě-tři do hospody, o vině se vůbec nedá pochybovat. S čím nesouhlasím, je to "mně" a "nikdy".
Příběh číslo jedna:
Je krásné nedělní dopoledne, jako stvořené pro cyklistický výlet. V předsíni vládne zmatek, jako vždycky, když se někam vypravuje čtyřčlenná rodina. Hledají se boty, připravují nápoje a svačina. Kde jsou asi přilby, kde vodící tyč, jakto, že ještě nemáš bundu, podrž to, vyndej ty kola ven, nezapomeň vlhčené ubrousky. V jednom jediném krátkém okamžiku se všichni ocitáme za vchodovými dveřmi, kromě nejmladšího, tehdy osmnáctimesíčního syna. V téže chvíli se dveře zabouchnou. Průvan. Jak triviální situace! Skoro každému se to už někdy stalo. Málokdo ale nechal uvnitř s klíči i batole.
Rozklepou se mi kolena. Snažím se utěšit dítě ječící za dveřmi. "Broučku, neplakej, maminka je tady!" Muž lítá po budově a snaží se sehnat náhradní klíče, poté zámečníka a nakonec sekyru. Starší syn začíná natahovat. Slibuju mladšímu velikou lentilku, když "udělá mačk" a pohne klikou. Je slyšet, že se snaží, ale nedosáhne. "Stoupni si na lavór, je v koupelně," napadá mě. Vzápětí slyším vzdalující se ťap, ťap, ťap a hlásek opakující si jako mantru "dotanu jekiku, jejikou jekiku!" S uchem nalepeným na dveře se snažím zjistit, kam vlastně synek šel. Představuju si otevřené okno a  batole stojící u něj na lavóru a chce se mi hrůzou zvracet. Tiše doufám, že můj mladší syn je geniální.
Za chvilku opět slyším ťap ťap, jekiku a zvuk vlečeného předmětu.  Dítě stojící na kýblu otevře dveře a dožaduje se lentilky. Zvuk kamene padajícího mi ze srdce musí být slyšet až v Uruguai. "Jsem kráva, jsem kráva, jsem kráva" opakuju si pro změnu já až do večera. A od té doby kašlu na pití, svačinu a ubrousky, a strkám do kapsy klíče ještě dřív, než si navléknu ponožky.
Příběh číslo dvě:
Starší syn miluje ten výtah ve starém činžovním domě v centru města. Má takové pěkné kulaté okénko, kterým se dá krásně jukat a žádné bezpečnostní systémy. Synkovi nedávno  bylo patnáct měsíců, mladší bráška se teprve za pár týdnů narodí. Funím přes břicho a vytahuju z výtahu tašky s nákupem. Dítě stojí uvnitř a dožaduje se legrace. "Kuk mamiko!" Přivírám dveře a zvenku se šklebím na mrňouse. Najednou zavrávorám a opřu se o dveře. Světlo ve výtahu zhasne, 15 kilo se neuznává jako váha živé osoby. Nic by se bylo nestalo, kdyby paní Nováková v mezaninu už nestála tou dobou s napřaženým prstem a nečekala, až červená žárovička zhasne.
Tudíž v okamžiku, kdy se dveře zavřou, paní Nováková mačká tlačítko a výtah se rozjíždí směrem dolů. Ve stejnou chvíli začíná dítě uvnitř ječet a já beru schody dolů po třech, břicho nebřicho. Do mezaninu se přiřítím zároveň s výtahem. Paní Nováková je téměř na prahu infarktu, protože absolutně nechápe co se to děje, co je to za zvuky, jak to, že výtah vřeští a po schodech se nejspíš valí nosorožec. Otvírám dveře a beru uplakané dítě do náruče. Klepou se mi nohy. Teprve teď si uvědomuju, co všechno se mohlo stát, přičemž nožička, rozdrcená mezi kabinou výtahu a zdí, je to nejmenší.
Nejsem žádná "taková", co nechává děti růst jak dříví v lese. Většinou z nich nespustím zrak.  A taky jsem bývávala přesvědčená, že já nikdy neudělám nic, čím bych je ohrozila. Už si to nemyslím. Už vím, že hranice mezi tím, co se mohlo stát a tím, co se nestalo, je hrozně tenká! Měla jsem jenom strašně moc štěstí. Tak se z potencionálních hororů staly jen historky, které, patřičně přibarvené, mohou být i docela legrační. Můžeme se při jejich vyprávění zasmát s ostatními rodiči. Oni zas dají k dobru své historky, protože divte se nebo ne, málokdo je dokonalý. Je to uklidňující vědomí, že nejsem sama pitomec.  
Nehájím rodiče, kvůli jejichž nepozornosti či chybě se stala tragédie. Ale ani si nemyslím, že já jsem lepší a neomylná. Místo zbytečného spílání těm, kterým se stejně už nemůže stát nic horšího, jdu zkontrolovat okna, elektrické zásuvky, ostrý nůž uklidím z dosahu, kafe posunu doprostřed stolu a sundám ubrus. Protože udělat chybu je strašně snadné a štěstí si nemusí sednout vždycky právě na vola.