Když jsem se dnes ráno podívala na venkovní teploměr, ukazoval šílených 32 stupňů pod nulou. Pořád ještě nic moc. Při téhle teplotě stále můžete potkat v ulicích lidi bez čepice a v polobotkách. Pořádné boty vytáhnou, až začne opravdu mrznout.
Zimní mongolská krajinaautor fotografie: manžel
Mongolské zimy jsem se bála od okamžiku, kdy manžel poprvé vyslovil jméno téhle asijské země ve spojení s možností, že tu budeme několik let žít. Jsem tvor teplomilný a fakt, že Ulánbátar je nejstudenější hlavní město na světě, pro mě nebyl tou nejlepší reklamou. Zima tu začíná zhruba koncem října a jaro nad ní přebírá vládu až za dlouhých šest měsíců. To znamená, že půl roku budu na děti navlékat vrstvy punčocháčů, svetrů, čepic a rukavic, kdykoliv budeme chtít vystrčit nos ze dveří. Půl roku budu pro ně muset hledat "indoorové" aktivity, místo výletů do zasněženého lesa a sáňkování na svahu za domem. Půl roku budeme muset dýchat vzduch zamořený černým dusivým smogem z místních elektráren a tisíců jurt, v nichž se samozřejmě topí hlavně uhlím a občas i dobytčím trusem. Ale jsme tu, téměř polovina první zimy je za námi a přiznávám, že moje představy (až na ten smog, který je opravdu, ale opravdu velmi nepříjemný) byly černější než skutečnost.
V půl deváte začínám na staršího synka navlékat termokalhoty, rolák a bundu. Když začíná připomínat eskymácké dítě, obléknu i sebe. "Ještě že jsem si konečně koupila ty tlusté punčocháče," blahořečím si v duchu a zavážu si botasky, protože jiné boty ještě pořád nemám. Vyrážíme do školky. Po prvním nadechnutí se nosní dírky slepí mrazem. I přes čepici cítím, jak mi mrznou ušní lalůčky a rukavice jsou jen jakousi rekvizitou, aby se neřeklo. Ještěže je mateřinka za rohem. Po pěti minutách chůze konečně mohu z Vašíka postupně sundat všechny vrstvy oblečení a zpod nich se opět vyloupne dítě. Mě ještě čeká cesta do práce, naštěstí stejně tak krátká. Ale těch pět minut mi bohatě stačí. Tak tahle zima si určitě zaslouží přídomek "třeskutá".
Odpoledne je o poznání líp. Slunce na mongolské obloze září téměř neustále a i když skoro nehřeje, pocitu, že je tepleji, se neubráníte. Tohle je nejvhodnější doba pro vycházku. Jakmile začaly mrazy, objevila se po městě spousta kluzišť. Na hlavním Suchbátarově náměstí stojí dokonce ledová klouzačka. Bruslení je zřejmě oblíbená zábava nejen dětí, ale i dospělých, protože na ledových plochách je plno, zima nezima. Nám zatím stačí ta skluzavka. Karton pod zadek a šup dolů! Kluci se chechtají, závodí, kdo sjede dolů první. Nezůstávám pozadu, není proč se stydět, nejsem jediná dospělačka, která si užívá zimních radovánek. Obrovský bronzový Čingischán sedící vážně u budovy Parlamentu shlíží s noblesou na to hemžení. Pak se jedno z mých dětí praští do čela o ledový obrubník a je rázem po legraci. Je čas "změnit lokál".
Víkendy jsou rezervované pro větší výlety za město. Je přece potřeba pročistit si plíce, utéct alespoň na chvíli ze smogem zamořeného města. Na jih od Ulánbátaru jsou kopce v létě se zelenající modřínovým lesem a březovými háji. V zimě se smutně vzpínají k nebi jen větve bez listů a jehličí a z dálky je vidět, že borovic a smrků přežilo opravdu málo. Ale my to nevzdáme, vždyť je jen minus patnáct, byl by hřích toho nevyužít. "Uděláme si ohýnek, opečeme si buřtíky," láká nás tatínek. Dokud šlapeme údolím ozářeným sluncem, ještě to jde. Jakmile sejdeme do stínu, je zle. První začíná kňourat Jíra. I přes troje ponožky ho zebou nohy. Pak začínám propadat hysterii já. "Dostanou angínu, nebo zápal plic!" varuju muže, který protáčí oči v sloup a vysvětluje Vašíkovi, který je ve svém termooblečku v pohodě, že Jíra je mimino a máma "ženská". "Příště vás nikam nevezmeme," uzavírá to starší syn.
Nemám zimu ráda. V Čechách jsem vždycky od prvních dní nového roku hypnotizovala kalendář, aby už přišlo jaro, rozkvetly sněženky a pak kočičky a podběl. I tady se těším, až se zase vršky v okolí města zazelenají a my si vyjedeme opéct buřty bez beranic a zimních bund. Bude to trvat déle než doma, ale teď už mám pocit, že to do té doby nějak přežiju.
