Nevím, jak se řekne "smím prosit" čínsky. Takže čistě teoreticky nechápu, co po mně ten mládenec chce. Prakticky je mi to bohužel úplně jasné. Poslali ho sem přeci kvůli tomu a já prostě sedím ve špatný čas na naprosto špatném místě. "Enjoy your time!" prohlásil před chvílí moderátor, takže mi asi nezbývá nic jiného.
Hořce teď lituji těch chvil, které jsem v tanečních proflákala bez užitku. Schovaná s ostatními "záškoláky" v temných koutech jsem se snažila vyhnout mazurce, polce i jivu (čti džaifu). Nejsem žádná nadšená tanečnice. Ba dá se říct, že vůbec nejsem tanečnice. Z těch zmiňovaných tanečních mi v hlavě zůstaly jen základní kroky valčíku a touha utéct před každým, kdo by mě chtěl snad, nedejbože, vyzvat do kola. Ulovila jsem si tam zednického učně s malou bradou a čistými bílými rukavičkami a toho jsem nepustila až do závěrečného plesu. Taneční mistr se sice snažil páry násilně promíchávat, ale na nás si nepřišel.
Já prostě nemám ráda, když na mě sahají cizí chlapi. Asi to je pozůstatek první návštěvy diskotéky, kdy mi jakýsi opilý chasník ochmatával zadek. Mou nechuť pak už jen dovršila lekce country tanců. Zedníka skolila chřipka a já jsem se dostala do rukou uhrovatému chovanci blízké polepšovny, který se svými pěti druhy dostal taneční jako odměnu za dobré chování. Tančit "líčko na líčko" byla ten večer už opravdu jen třešinka na dortu.
Nedá se říct, že bych tančení přímo nesnášela. Jen prostě nemám smysl pro pohyb a nedovedu se smyslně a žensky vlnit. Proto se plesům spíš vyhýbám. Přesto jsem se svým mužem za těch 15 let známosti odploužila neidentifikovatelným způsobem a bez nutnosti znát jakékoliv taneční kroky už dva. Takže když se mě manžel jen tak mimochodem jednoho večera zeptal: "Půjdeme tam?" a ukázal mi barevnou pozvánku, zcela vážně jsem se zamyslela. Spring festival ball of Municipality of Bejing...to zní fakt dobře. Naposledy jsme si pořádně zatrsali někdy před čtyřmi lety. Možná zas přišel čas vyvětrat taneční střevíčky. Co se týká cizích tanečníků a tanečních kroků to celé vypadalo docela bezpečně. Ale Číňani mě převezli...
Ve velkém tanečním sále je pódium, před ním čtvercový taneční parket. Kolem stojí vyrovnané židle. Vypadá to spíš jak na divadle než na bále. Většina židlí je už obsazených. "Nemusíme přece pořád sedět vzadu" dí můj muž sebevědomě a vede mě ke dvěma posledním volným místům přímo v čele. Udělaný chlapík sedící vedle dámy v modrém přitakává, že je tam volno. A už nabíhají rozjuchaní, nicméně velmi profesionální moderátoři celého večera. Ukazuje se, že Ples města Pekingu opravdu není to, co by jeden očekával. Stáváme se svědky velmi pěkně připraveného představení. Z dámy v modrém se vyklubala sama paní ředitelka tiskového oddělení pekingského magistrátu. Dokonce i městští úředníci si připravili malé představení v kostýmech pro rozptýlení hostů. Čekají nás také dvě módní přehlídky. Nikdy jsem na žádné nebyla, tak si to užívám. Přede mnou s neuvěřitelným rozptylem pohybu v kyčlích korzují v nádherných róbách bezpohlavní modelové a éterické modelky s vycpanými bažanty a budhistickými chrámy na hlavách. Při pohledu na jejich úzká ramínka a ježtě utlejší pasy jen polykám nasucho. "Nemáš pocit, že kdybys ji trochu zmáčkl, rozdrtíš jí v těle všechny kosti?" šeptám muži s těžko skrývanou závistí a zatahuju břicho. Nevypadá, že by si to myslel, spíš se zdá, že by si to docela rád zkusil.
Ano, a už tu máme první kolo tomboly. Třicet výherců se staví do řady na taneční ploše. Nesmělé žínky se schovávají za pány. Následuje černošský operní pěvec. Konsternovaně mu zírám na zářivě bílé zuby. Z našich luxusních míst mu vidím až hrtanovou záklopku. Poté přibíhá jakýsi multikulturní taneční soubor. Prý dvanáct lidí ze sedmi různých zemí. Ti dva tanečnící opravdu vypadají, jako kdyby se vyloupli z nějakého hip-hopového představení v Bronxu. Některé tanečnice zas asi zrovna přiběhly z West side story. Další kolo tomboly, dalších dvacet šťasných. Moderátoři už občas zapomínají překládat do angličtiny a tu a tam jim naopak vynechá čínština. Konečně tu máme taky nějaký klasický tanec. Pár jako z pohádky tančí krásný walz. Vyhráli druhé místo kdesi. Představení už běží půldruhé hodiny a já se právě smířila s tím, že tancovat dneska nebudu. Ne, že by mi to vadilo. Tanečníci dokroužili a přichází opět moderátor. "Enjoy your time," haleká. Je čas pro vás, užijte si to!
Číňani nic nenechávají náhodě. Co kdyby si to třeba nikdo nechtěl užívat? Kdesi zezadu přichází několik mladíků a dívek. Studenti taneční akademie. Začínají se mi klepat nohy. Pevně svírám kabelku. Jedna k rozdrcení vhodná asijská krasavice už se usmívá před manželem. Zapoměla jsem napsat, že můj muž umí všechno. A kdyby přeci náhodou něco neovládal, dokáže dokonale kamuflovat a klamat tělem. Při tanci mu například krapet ujíždí rytmus. Když jsme v kole spolu, já hlídám rytmus a on se svou elegancí a ladností pohybů stará o to, abychom nevypadali jako po zásahu elektrickým proudem. Takže teď si bez jakéhokoli náznaku nervozity odvádí dlouhonohou dívku na parket a dokonce s ní i nenuceně konverzuje!
A už je to tady. "Smím prosit" čínsky. Můj tanečník má roztomilý klučičí úsměv a natahuje ke mně ruku. Snažím se splynout s potahem židle a česky blekotám něco o tom, že opravdu neumím tančit. Ale v tu chvíli je mi už jasné, že tohle mě nemine. Můj muž umí opravdu vybrat ta nejlepší místa k sezení. Pokud mi předtím studentík nerozuměl, musí mu být všechno jasné už v prvních pěti sekundách. Několikrát ho zašlápnu ještě dřív, než se vůbec vmezeříme mezi ostatních asi šest tančících párů. Ostatní desítky hostů sedí a berou to jako další pokračování estrády.
Kabelku vláčím s sebou, netušíc proč. Dost mi překáží. Doufám, že tanečník bude milosrdný. Ale ne, při tanci prostě vede chlap a tenhle nemá kouska slitování. Sice bych ho při jeho a mé konstituci zřejmě dokázala přeprat, ale netroufám si před tolika svědky. A taky se pekelně snažím zjistit, co je to vlastně za hudbu. Protože kdyby to byl čirou náhodou valčík, mohla bych si na ty zatracené kroky vzpomenout. Mládenec právě testuje, jestli zvládnu jednoduchou kreaci. Samozřejmě nechápu, co po mě chce, nekoordinovaně se otáčím a moje létající kabelka ho mlátí do zad. Uchvácen neúspěchem zkouší ještě něco složitějšího, takže ho majznu pro změnu do břicha. Omluvně se šklebím a rudá jsem zřejmě...no až tam. Občas zahlédnu při vývrtce svého manžela, kterak ladně krouží parketem s neodolatelným úsměvem na tváři. Na sledování ostatních tanečníků nemám kapacitu.
Konečně pochopil beznadějnost svého snažení, nebo už je prostě moc ušlapaný a umlácený kabelkou. Začíná mě učit základní kroky. "One, two, three.." Ne, druhá noha. Ne, ta druhá! Doprčic! "Yeees!" Konečně se mi to povedlo nezkazit. Ať to bylo, co bylo, právě to končí. Orchestr z cédéčka ale hned začíná pěkně od podlahy novou. "Ča -ča!" rozzáří se můj tanečník. " Bu yao, xie xie!" Jediná věta, ketrou umím čínsky opravdu dobře. "Nechci, děkuji!" Prchám na své skvělé místo. Potřebuju napít. Potřebuju první pomoc...
Mého muže si odvedla další čínská křehotinka a já měla konečně čas se trochu rozhlédnout kolem sebe. Zjistila jsem, že nejsem jediné dřevo v sále. Ta, kterou si na ča-ču vybral můj studentík, byla sice lepší než já, ale ne zas o tolik. Pomalu se zotavuji ze šoku. Ten večer jsem pak tancovala ještě několikrát. Se svým manželem. Bezpečně. Bez kreací. A bez kabelky.
vyšlo na baby-café
