Škoda rány, která padne vedle?

Vzpomínám na jednu loňskou příhodu. Stovky rodičů se svými nažehlenými a vyparáděnými potomky oslavovaly na největším ulánbátarském náměstí Den dětí. Moji kluci byli vzteklí, zlobiví, protivní a uřvaní. Ten větší chtěl "hajinkáááát!" do kočáru. Ten menší měl chuť válet se po zemi, ale jakmile spatřil bráchu zabírající mu "jeho" vozidlo, šel si to s ním vyřídit. Mlátili se s vřeštěli. Po zádech mi stékaly čůrky potu. Kolem nás se vytvořil kruh a Mongolové zvědavě sledovali, jestli to ta Evropanka ustojí, nebo je oba zmydlí na jednu hromadu.

Tenkrát jsem nad neodolatelnou chutí dát jim výprask zvítězila. Hovořila jsem k nim tichým hlasem. Stále řvoucí děti jsem narvala do našeho jednomístného golfáče, kruh diváků se rozevřel a já odešla středem. Doma jsem se zavřela do koupelny a měla jsem pocit, že nutně potřebuji alespoň týden v nějaké ozdravovně.

Nevím, kde dělám chybu. Snažím se vysvětlovat, odvádět pozornost, lákat na nějakou odměnu a znovu vysvětlovat. Občas to prostě nefunguje, a pak mi ujedou nervy a ruka a jeden, druhý nebo oba dostanou přes zadek. Ne proto, že bych to považovala za nutný prvek ve výchově. Prostě se ocitnu ve slepé uličce a jedna dobře mířená na dětskou prdelku je v tu chvíli zoufalý pokus ukončit nepříjemnou situaci jakýmkoliv způsobem. Nikdy z toho nemám dobrý pocit a téměř nikdy to nemá nějaký dlouhodobý účinek na chování. Píšu "téměř nikdy", protože statistiku úspěšnosti výprasků si nevedu a je mým subjektivním pocitem, že kromě okamžitého účinku (pláč a trucování), to v dlouhodobém měřítku opravdu k vytváření hodných dětí nevede.

Jedna z prvních věcí, které mě po příletu do Mongolska zaujala, bylo to, že mongolské děti jsou poslušné. A ještě víc mě zaujalo, že rodiče na ně nikdy nekřičí a nikdy je nebijí. Samozřejmě že nejspíš existují výjimky, ale jsou to ty, co potvrzují pravidlo. Když jsem na své syny na ulici zvýšila hlas (nejspíš proto, že ocucávali zábradlí, dloubali z chodníku rozšlapanou žvýkačku, nebo bezodkladně chtěli kulatou sušenku s náplní a na podporu svého požadavku si lehli do prachu a odmítli se hnout), všimla jsem si údivu v očích kolemjdoucích. Ptala jsem se chůvy: "Jak to sakra děláte?" Pokrčila rameny. Občas, když není zbytí, prý maminka své nehodné dítko štípne. Nic víc.

Jistě, časy se mění i v Mongolsku. Zvláště městské děti jsou nevychovanější než dříve. Hodiny sledují televizi, mají spoustu hraček a míň sourozenců a začínají se více podobat svým vrstevníkům ze západních zemí. Ale venkovské děti? Ať si zkusí v jurtě dělat brajgl. Rodiče je zaměstnají a práce je nejlepší lék na rozcapenost. Navíc žije-li pět nebo šest lidí na pěti metrech čtverečních, chybí prostor na všechno, i na zlobení. Když si vzpomenu na své děti, které sotva pochopily základy pohybu vpřed, prolezly celý byt, nebylo mi jasné, jak to chodí v jurtě. Jak to, že se batolata třeba nespálí o kamna? No jednoduše. Prostě je maminka přiváže k dřevěné kostře obydlí na "vodítko" z pruhu látky dlouhé tak akorát, aby nehrozilo žádné nebezpečí.

Ale my nežijeme v jurtě. Ráda bych se bez pár výchovných tu a tam obešla, ale jaksi se tomu zatím nedokážu úplně vyhnout. Nevěřím, že by hrozba pokuty normálního rodiče odradila od záhlavce. A ti nenormální, kteří své děti tlučou jak žito, ti si zas nezaslouží pokutu, ale kriminál (ï když raději bych veřejnou výplatu rákoskou!). Takže vždycky bude záležet na nás, na rodičích, abychom dokázali najít tu správnou míru a nezneužívali jsme naší fyzické převahy nad těmi, kdo jsou často ještě moc malí, aby se mohli účinně bránit. Protože výpraskem se láska nevyjadřuje.