Šaman v obýváku aneb jaká byla cesta, babičko?

Vypadá úplně normálně. Mladej kluk ve špinavým zlatým délu. "Ta televize se musí někam přestěhovat," diriguje nás jeho asistentka. Na uprázdněné místo staví opelichaného vycpaného ptáka a svíčku. Šamanský obřad může začít.

Mongolsky saman http://www.britannica.com
Za ty téměř tři roky pobytu v Mongolsku jsem se naučila svědomitě obcházet zleva každé ovó, aby dobří duchové stáli při mé rodině. Neznamená to, že by mě skepse ve vztahu k nadpřirozenu docela opustila, ale některé věci se sluší respektovat. Jak bych tedy mohla odolat možnosti vidět práci šamana zblízka? Jak by moje zvídavá duše mohla pohrdnout šancí, že prožije něco mystického a zachvěje se strachem ze stvoření přicházejících z neznámého a tajuplného světa? Tahle nabídka zkrátka nešla odmítnout.

"Jasně. Bílou a žlutou rejži, bombóny, árul, svíčky, mletej jalovec, mléko a dvě lahve vodky,"  zapisuje můj muž všechny rekvizity, které šaman bude k obřadu potřebovat, tak, jak mu je kamarád diktuje do telefonu. "Co je to žlutá rejže?" ptám se nesměle. "No žlutá rejže přeci, maj ji v každym obchodě," odtuší muž a chvíli se hádáme, jestli má pravdu, protože já tvrdím že ne. Nakonec se ukáže, že žlutá rejže je proso neboli jáhly (a ty maj v každém obchodě...). Takže měl muž pravdu. To nám to hezky začíná.

Všechno je připraveno. Místo televize stojí na kufru dravec omotaný do modrého chadaku a spousta malých mističek, které šamanova pomocnice naplňuje mlékem a vodkou. Šaman se převléká. "Ještě cigarety a popelník," říká jen tak mimochodem. Obestře nás hrůza. To na našem papírku nebylo! Kde my, nekuřáci vezmeme cigarety? Naštěstí bufet v přízemí má ještě otevřeno. Zatímco muž bere schody po třech a běží pro kuřivo, asistentka vznáší další požadavek: "Zrcadlo!" Sundáváme s překladatelkou to v koupelně. Má ideální velikost. Ještě stoličku a máme opravdu všechno.

Šaman je připraven. Na sobě má plášť, na hlavě čelenku s péry. Po zádech mu splývají pásy rolniček a přes obličej visí jakýsi závěs z černých provázků. Asistentka zapaluje svíčku. Místností se line vůně jalovce. Zhasínáme a sedáme si opodál.

Šaman drmolí zpěvavým hlasem nějaká slova. Občas nastaví ruku a pomocnice mu podá kalíšek s vodkou nebo mlékem, který vypije a odhodí. Jeho hlas pomalu mění tóninu. Stále drmolí, vykřikuje a sem tam i kvílí, respektive pokouší se napodobit vlčí vytí. Máme opakovat po něm "Ariuna tenekum, ariuna tenekum...". Snažíme se, i když netušíme, co to znamená. Šaman náhle popadne buben a začne bubnovat. Ječí, chechtá se a vrňouká jako mrouskající se kočka. A zase mističky s vodkou. Zapálená cigareta. Ariuna tenekum. Buben. Pořád dokola. Po čase asistentka odtahuje stoličku a šaman začíná s bubnem tancovat po místnosti. Mlátí do napjaté kůže, poskakuje kolem, vyje, drmolí a rolničky chřestí. Připadám si jako v nějakém etnografickém dokumentu. 

"Už k němu sestupuje nějaká stařenka," šeptá nám překladatelka. "Jakou jste měla cestu, babičko?" ptá se jí pomocnice. Netuším, co babička odpovídá, ale poprvé mi cukají koutky. Jak asi cestují duše? "Jó byl to sešup, děvenko..." Šaman se zklidňuje a sedá si na koberec před zrcadlo. Přisouváme se k němu. Pořád se chechtá, rychle mluví vysokým hlasem. "Tak vy jste přišli za babičkou, abych vám řekla všechno dobré i zlé?"  ptá se. "Te, ano" odpovídáme.  Překladatelka šamanovi říká naše jména, věk a odkud jsme. Šaman nebo babička se pořád chechtá a kvílí. Pije vodku. Kouří cigarety a popel klepe na podlahu. Asistentka kmitá kolem a sbírá odhozené kalíšky a nedopalky. Stařenka se zřejmě ptá na cigaretu. "To je teď moderní," vysvětluje jí dívka.

Šaman nás bere za ruce. "Máte doma chadak, kolem něčeho uvázaný?" Přemýšlíme. Ano máme. Modrý pruh látky jsme si nechali uvázat do auta, pro štěstí. "Máte ho posvěcený lámou?" ptá se babča. To nemáme, zamotal nám ho tam známý. "Musíte ho sundat!" přikazuje stařenka ústy šamana. A následují další otázky, další odpovědi. "Znáte muže jménem Bátar? Říká vám něco číslo auta 7256? Váš nejstarší syn spadl z něčeho modrého? Máte doma dřevěnou krabičku s fotkou muže s hustým obočím?" Podle toho, co odpovíme, rozvíjí šaman další příběh.

Začíná mi to docházet. Většina otázek je postavena tak, abychom si odpovědí nemohli být jisti. Vždyť kdo by si pamatoval poznávací čísla mongolských aut? Jestli spadl syn z něčeho modrého? Jistěže mohl, spousta klouzaček na dětských hřištích má modrou barvu. A doma máme modré odrážedlo. "Vidím zelené auto, co je to za auto?" Pokud se budete hodně snažit, vždycky nějaké zelené auto ze své paměti vylovíte. Ano, zelené auto má soused. Nebo první auto vašeho otce byla zelená škodovka stovka. První autíčko na hraní, které jste koupili synovi, mělo tmavě zelenou barvu. Díky tomu, co odpovíte, dostává se do hry další osoba. Soused, otec, dítě. A šaman může rozvíjet děj. Soused je zlý člověk, ohrožuje vaše štěstí. Otec může mít třeba problém s ledvinami, měl by si zajít k lékaři. Syn ať si nikdy nekupuje zelený vůz, mohl by se v něm vybourat. Podobné je to s každou otázkou. Pokud se šaman vyloženě nestrefí, tak svoji otázku lehce modifkuje. Chytá se každé odpovědi, pozorně sleduje, co říkáme. Pokud potřebuje čas, začne kvílet a chechtat se.

"Máte pod žebry jizvu," tvrdí šaman mému muži. Nemá. Tak tričko dolů, šaman s babičkou při svitu svíčky objevují malou pihu. Tak ne jizva, piha je to! Taky by to mohla nejspíš být otlačenina od kalhotové gumy. Ale piha už se dá "léčit" Šaman na místo připlácne mističku s mlékem. Když kalíšek po chvíli odpadne pěkně dnem na podlahu, je to úspěch. Zlo bylo zažehnáno. Co z toho je pravda? Co výmysl? Nikdy se to nikdo nedozví. Ledaže byste donutili otce zajít k nefrologovi a za 20 let koupili synáčkovi schválně zelené lamborgini. Přesto jsme modrý chadak z našeho auta raději vymotali. Člověk nikdy neví...

Obřad pokračuje s malými obměnami dál. Všechno, co nás ohrožuje, všechno, co nás čeká je tak či onak spojeno s mongolskými reáliemi. Zazní pouze dvě rádoby slovanská jména, znějící hodně rusky. Česká jména babička evidentně nezná. Ale zajímají ji moje brýle. Jakmile se chci odpoutat od Mongolska a ptám se na něco co souvisí s domovinou, babička už musí zpátky. Nezapomene nás ovšem ujistit, že o všechno zlé se postarala, nemusíme se už ničeho bát.

Můžeme rozsvítit, obřad je u konce. Seance ovšem ještě nekončí. Šaman pokračuje tam, kde mongolská stařenka přestala. Věští budoucnost z cigaretového dýmu, který fouká na zrcadlo. Občas nás bere za ruce. Manžel kreslí obrázky, do kterých šaman čmárá a podle toho vykládá. Všechno, co říkal on nebo jeho astrální návštěvnice, je jen těžko nebo vůbec ověřitelné. To není problém pro ty, kdož bez výhrady věří, ale je to problém pro nás, kteří ochotně přijmeme jen to, na co si lze sáhnout. Neřekli téměř nic konkrétního. A pokud ano, skrývá se to v daleké budoucnosti. Celou dobu se nás snažili směřovat do Mongolska, protože to je území, které šaman zná nejlépe. Ale my tu žijeme příliš krátce a brzy tuhle zemi opustíme.

Mou víru v okultní vědy šaman sice neposílil, ale snažil se. Připravil se důkladně. Jenže jsme cizinci, navíc značně skeptičtí a nedůvěřiví. Neměl zkrátka moc na čem stavět, budiž mu to omluvou. Navíc vodka je sice posvátný nápoj, ale když je zároveň pracovním nástrojem, napadá mě jediné: "Kdo s čím zachází, tím taky schází." Každopádně měl šaman po seanci problém sejít ze schodů. Ne všichni šamani se musí při obřadu opít, každý se do transu dostává svým vyzkoušeným způsobem. Ale zajímavé to bylo, moc. Díky šamane. Díky babi. Šťastnou cestu tam nahoru.

Pokud byste se rádi dozvěděli něco víc o mongolských šamanech, tak tady a tady