Porodem to nekončí...

Mluvím o pupeční šňůře. Vypadá to jednoduše. Mimino se narodí, doktor udělá šmik a máme tu nového odděleného člověka. Ale tak to není. Pupeční šňůra zůstává ve virtuální podobě a někdy bývá mnohem pevnější, než ta skutečná. Celá ta dlouhá následující léta se různě natahuje, smršťuje, trhá, uzluje, vyspravuje a nakonec se většinou přetrhne.

Poslední dobou zjišťuji, že častěji chodím sama. Nedržím nikoho za ruku. Netlačím kočárek. Nemusím dávat pozor, kde kdo právě je. Nikdo se mě na nic neptá. Nikdo po mně nic nechce. Ale pořád je cítím. Tři pupeční šňůry, které se tu a tam napínají a zkoušejí, jak jsou pevné. Ještě pořád mě ty pokusy děsí a většinou cuknu, jako bych chtěla přitáhnout neposlušné štěně. Přitom bych měla být spokojená. Mohu si už zase v autobuse přečíst noviny a poslouchat muziku. Mohu se v klidu zastavit před výlohou s dámským prádlem. Mohu si sednout do kavárny. A přesto se vždycky ohlížím, hledám dětský koutek a spíš mě zaujme okolojedoucí bagr, protože "ten by se jim líbil."
Nedávno jsem si všimla, že dámy nenosí batohy. Kromě několika studentek jedoucích domů na víkend, měly všechny ženy v metru kabelku. Já si zvykla na batoh, protože kam jinam vecpat náhradní pleny, tepláky, ponožky, tři pitíčka, svačiny, letadlo, autíčka, několik šišek, půl kila posbíraných žaludů, vlhčené kapesníčky, dvě leporela, pastelky a omalovánky? Doma jsem prohledala skříně a našla ji. Svoji starou kabelku. V postranní kapsičce byl zasunutý paklík starých vizitek a propiska s logem mého bývalého zaměstnavatele. Několik poznámek. Stoleté žvýkačky a papírové kapesníčky. Lesk na rty (co já se ho nahledala) a neplatná padesátikorunová bankovka. Cítila jsem se skoro nepatřičně, jako bych nahlížela do věcí cizí osoby, do života někoho jiného. Nevrátila jsem ji do nejvyšší police, ale položila jsem ji na botník, protože co kdyby...
Jedna moje kamarádka kdysi přirovnala děti k obrněnému transportéru. "Děti jsou, mimo jiné, taky bojový prostředek – zbraň a štít a síla a vůle vítězit!" napsala. S dětmi všude okolo sebe se cítím silnější. Čímž nemyslím agresivnější. Nikdy jsem nevjížděla kočárkem lidem na nohy, ani nevystrkovala těhotným břichem důchodce ze sedadel. Necpala jsem se na poště první do řady a když řvaly, neříkala jsem "no bóže, vždyť to jsou jen děti." Ale jako by mi zodpovědnost za ně dodávala odvahu. Nejen odvahu je hájit, kdyby bylo potřeba, ale hlavně odvahu dělat různé věci, jezdit, ptát se, zařizovat, dohadovat...kvůli nim. Myslím, že mi poslední dobou chybí moje ótéčko. Jako by ty pupeční šňůry nevedly ode mne k nim, jako bych to byla ve skutečnosti já, kdo je přivázaný.
Když jsem byla v jejich věku, běhala jsem po škole s partou kamarádů  žižkovskými ulicemi. Před pár týdny, když si chtěl nejstarší přivést domů spolužáka, byla z toho logistická akce. Kdo koho vyzvedne v družině. Kdo koho pak komu předá. Kdo koho kam odveze a kdo si ho zas vyzvedne. Vím, není to vždycky tak složité. Možná je to jenom proto, že od sebe bydlí tak daleko. Někdy bývají kamarádi ze sousedství. V hlavě to pořád řeším. Můžu je už pustit samotné na nákup? Koho z nich nechat bez dohledu doma a koho ještě musím vzít s sebou?  Může už sám ze školy na kroužek? Děti rostou. Mnohem častěji než dřív cítím to cukání, snahu získat víc svobody. Nevěřím, že jsem v tom sama. Prostě se mi zdá, že ochota povolit pupeční šňůry je dnes menší. Nebo je to tím, že se ze světa stalo nebezpečnější místo?
Stejně je jednou přestřihnu. Ale musím se na to připravovat postupně. Užižlat nůžtičkami vždycky kousek těch šňůr. Trošku je vytáhnout, aby byly tenčí a slabší. Aby to potom tak nebolelo. Vždycky, když se k nějakému takovému zásahu chystám, znovu mě překvapuje, jak je ten porod dlouhý. A že vlastně nevím, kdy to skončí.