Pojítka s domovem

Jako každé ráno při příchodu do školky jsem slíbila klukům, že jim ještě zamávám do okna. Podupávala jsem na chodníku a čekala, až se objeví za sklem. Za chvíli na mě vykoukla zoufalá a uslzená hlavička.

Přestože okno bylo pootevřené, chvíli mi trvalo, než jsem z trhaných vzlyků a pláče porozuměla tomu, co mi můj starší chce sdělit.

"Rozlila se mi lahvičkaaaaa!" štkal.

Každé ráno jim do dětských pítek naředím džus s sebou do školky. A tahle lahvička mu při úprku k oknu spadla na zem. Moje skoro pětileté dítě řve kvůli loužičce vody? 

"Nebreč, nic se nestalo, nic se nerozbilo, paní učitelka ti tam naleje nový pití," snažím se ho uklidnit přes sklo.

"Ale já chci tvojeeeee!" úpí dál dítě.

A pak mi to došlo. Ta lahvička s džusem neslouží primárně jako zdroj tekutin v případě žízně. Je to pouto s domovem, jistota, že si pro něj v poledne přijdu. Měřítko času, protože vypít ji trvá asi tak čtyři hodiny a jak se pomalu začíná objevovat dno, blíží se ta chvíle, kdy se objevím ve dveřích.

Taky mám taková pojítka s domovem. Fotky dětí v peněžence. Kámen, který mi mladší syn nepozorovaně strčil do kapsy u bundy. Použitý lístek na MHD, který nezahodím, protože z nějakého absurdního důvodu má pro mě těžko pochopitelný význam, že se vrátíme do Čech, domů.

Jsou to pro mě důležité drobnosti. A pokud je ztratím (kamínek vypadne, lístek vyhodím s účtenkou za nákup...), vždycky podvědomě čekám, že se něco stane. Nepřihodí se samozřejmě nic, přesto si znovu tvořím, nalézám a ztrácím pojítka s domovem a ten pocit, že se jedná o něco velmi důležitého mě neopouští.

Rozlitý džus paní učitelka utřela a do lahvičky určitě nalila nové pití. A já se po obědě objevím ve dveřích školky, jako by se bylo nic nestalo. Samozřejmě.