Pocity zaměstnané matky, aneb "Maminko nechoď do pjáce!"

Vždycky jsem v tom měla jasno. Dvě děti, co nejdřív po sobě, ať to mám z krku a můžu se zas vrátit od podělanejch zadků mezi lidi.

Moje diti v tradiením mongolském odivu - délu

To první se úspěšně podařilo. Máme dva kluky s osmnáctiměsíčním rozestupem. Ale všechno ostatní najednou bylo jinak. Nedělalo mi problémy utírat pokakané prdelky, přeměnit se na několik let v potravinový zdroj, stále znovu a znovu stavět rozbořené věže z kostek a dokonce jsem si do jisté míry zvykla i na noci prokládané nejprve pouze pláčem nemluvněte a posléze řevem "Maminko čůát! Maminko smrkát! Maminko bumbát!" Přestala jsem toužit po rychlém návratu do společnosti zaměstnaných lidí, kteří řešili mně tak vzdálené problémy a hovořili zásadně o naprosto nepodstatných věcech. Můj svět se zmenšil, úhel pohledu zúžil. Bylo to krásné období. Chtěla jsem, aby trvalo, co nejdéle. Ano, přiznávám, s povděkem jsem přijala velkorysost českého sociálního systému a plánovala s dětmi zůstat doma co nejdéle to půjde.

Pak jednou do téhle pohody zavolal manžel: "Co bys říkala Mongolsku?" A znovu bylo všechno jinak. Osud nás zanesl na druhou stranu severní polokoule a nabídl mi práci. Nebyla jsem nadšená a kladla jsem si podmínku - poloviční úvazek a ani o chlup víc. K mému překvapení a dalo by se říci i zklamání zaměstnavatel souhlasil. Staršího synka, tehdy tři a půlletého jsem zapsala do mateřské školky, mladšímu, ještě ne dvouletému, jsem našla chůvu.

A začala jsem hledat pozitiva. Mám bez vlastního přičinění to, o co se řada matek marně snaží. Práci, kontakt s realitou běžného života, odreagování od rvaček a hysterických scén dvou rošťáků procházejících právě obdobím prvního vzdoru. A přitom většinu dne strávím s nimi, takže o nic důležitého nepřicházím. Oni si zvykají na cizí lidi a na jiné prostředí. Zjišťují, že existují odlišně jazyky (doufám, že třeba pochytí i základy některého z nich) a zvyky a tradice rozdílné od těch našich.

Kluci ale byli očividně úplně jiného názoru a vůbec nám to přivykání neusnadňovali. Tři měsíce starší synek zamačkával při ranních odchodech slzičky a oznamoval mi: "Maminko, já nechci do školky." Nedivila jsem se mu. Nikomu tam nerozuměl ani slovo a nikdo nerozuměl jemu. Ten mladší se pro změnu svíjel chůvě v náručí, natahoval ručičky a srdceryvně vřeštěl: "Maminkó, nechoď do pjácééé!. Devadesát dlouhých dní jsem začínala pracovní den duševně zbitá a s pocitem, že všechno dělám špatně.

Dnes jsem zaměstnanou matkou půl roku. Mé starší dítě si našlo ve školce konečně kamarády. Kromě jednoho českého parťáka se přátelí i s "černouškem" a s "Alančínem" (kdo ví, třeba se tak opravdu jmenuje...). Mladší mi dá pusu na rozloučenou a než dojdu na konec schodiště, provází mě voláním: "Maminko, já tebe taky mám jád!" Není to vůbec špatné strávit každý den pár hodin ve společnosti dospělých lidí, kteří řeší často docela podobné problémy jako já a hovoří o poměrně zajímavých věcech. Je pěkné, když si člověk může vybrat, zda stráví jako matka na plný úvazek dva, tři nebo čtyři roky. Ale aby to klapalo a všichni byli spokojeni, musí být splněny i další podmínky.

Žijeme v zemi, kde není potíž téměř okamžitě najít pro dítě vhodnou mateřskou školku nabízející péči od půl deváté ráno do sedmi do večera. Potíž není ani v tom nalézt chůvu za přijatelnou cenu. Kdybychom zůstali v Čechách, nepochybně bych se do práce tak brzy nevrátila. Těžko bych hledala zaměstnavatele, který by mi ochotně nabídl zkrácený úvazek. Místo ve školce bych pravděpdobně jen tak nesehnala, chůvu bych ze svého výdělku nezaplatila. Zůstala bych šťastně s dětmi doma tak dlouho, dokud by mi to systém umožnil, protože tentýž systém by mi nedovolil zjistit, že mohu být spokojená i jako pracující máma.