Seděla jsem mamince na klíně: "Až řekneš teď, tak ho vytrhnu." Máma svírala pevně rukou v kapesníku můj kývající se zub a dlouhé minuty ubíhaly.
Přesně jako před pár dny. Můj syn mi seděl na klíně a já cítila, jak se klepe. Svírala jsem v prstech obalených do kapesníku jeho kývající se zub, za kterým se už prořezal ten druhý, dospělácký. "Mami, až řeknu teď, jo?" ujišťoval se.
Měla jsem strach. Teď i tehdy, před třiceti lety. Tenkrát, že mě to bude bolet. Tentokrát, že to jeho bude bolet.
Čas pořád běžel. Pak máma trhla a zub byl venku. Vůbec si nepamatuju, jestli to bolelo. Přesto jsem křičela: "Ještě jsem neřekla teď! Proč jsi nepočkala...ještě jsem nechtěla...!" Byla jsem strašně naštvaná, na ní, že mě ignorovala, že mi slíbila, že počká a nepočkala. "Protože bysme tu seděly do večera, miláčku." Měla pravdu, nikdy bych to sama neřekla. Co se možné bolesti týká, jsem od mala srab.
Můj nejstarší je celý já. Čas ubíhal. "Tak co, už?" Vrtí hlavou. Bude ho to bolet? Kýve se dost, ale co když..." Tak já budu počítat do tří a pak ho vyrvu, jo? Raz, dva, tři!" Zub vyletí v podstatě sám. "Vůbec to nebolelo, mami! Dneska jsem nejšťastnější v životě, že to mám za sebou!"
Jako dítě jsem netušila, že moje máma má z trhání zubů taky strach. Ale jako máma už díky tomu tuším, jak se cítí můj syn. Některé věci bychom si měli odžít z obou stran. Ale přeci jen, další zuby už by mu mohly vypadnout samy. Zoubková vílo, či co jsi to za stvoření, zařiď to, prosím!
