Můj největší amígo

Z mateřské školky si toho moc nepamatuji. Matně si vzpomínám jen na obrovský knír pana školníka. Také na koloběžky s nafukovacími koly, o které byla vždycky rvačka a já si ji nikdy nevybojovala.

Nebo na to, jak soudružka učitelka klukům za trest rozepnula knoflíky na rukávech a nesměli jít domů dřív, než si je znovu pozapínali. Největším zážitkem byla zřejmě chvíle, kdy chtěl Hugo vypíchnout Kačence oko špendlíkem. Rozhodně si ale nevzpomínám, že bych už ve školce měla nějakou nejlepší kamarádku. S tou jsme se potkaly až o pár let později a brzy oslavíme třicetileté výročí. Nevídáme se často, někdy máme i několikaletou pauzu. Ale vždycky o sobě víme. Vždycky si můžeme napsat nebo zavolat. Vždycky se můžeme sejít.
"Maminko, dneska jsme si s Masajím postavili bunkr!" "Mami, dneska mi dal Masají lodičku." "Masají je můj nejlepší kamarád, maminko." Měsíce jsem se snažila nenápadně zjistit, kdo je Masají. Znáte to, zvědavá matka. Masají byl totiž kromě nové paní učitelky, která mu připomínala babičku, také jednou z příčin, proč vzal Jirka čínskou školku na milost. Jeho jméno mi ale žádnou národnost nepřipomínalo. Ani některá letmo pochytaná slovíčka. "Masají tomuhle říká joument," strkal mi Jíra před oči hrstku posbíraných ozdobných kamínků a flitrů z šatiček. V žádném dostupném slovníku jsem ale joument nenašla. Až pár dní před prázdninami vytáhl můj synek papír, pastelky a namaloval obrázek. "Tohle je Masajího vlajka, mami," sdělil mi. Museli jsme si vzít na pomoc internet, abychom konečně zjistili, že Masají je Kubánec.
Všimla jsem si, že ve školkách, kde je většina "domácích" a pár "přespolních", se ti cizí tak nějak samovolně sdružují a tíhnou k sobě. Jako by poznali, že jsou trochu jiní, než ostatní. A přitom si to vůbec neuvědomují.  Svého času v mongolské školce kluci kamarádili s malým Afroameričánkem. Nevěděla jsem, jak se jmenuje, tak jsem o něm mluvila jako o černouškovi. "Proč mu říkáš černoušek?" nechápali kluci. Já zas nechápala jak to, že nechápou. "No protože má černou barvu, ne?" "Aháááá..hmm...no jo." Kdybych jim to neprozradila, zřejmě by si toho vůbec nevšimli. To, že jejich kamarád je černý, nebylo to hlavní poznávací znamení. To jen my, rodiče, máme občas ve zvyku popisovat lidi podle naprosto nedůležitých a nezajímavých znaků.
"Já bych Masajímu chtěl říct, že je můj nejlepší kamarád. Ale v jeho jazyku, víš?" řekl mi Jíra, když jsme Masajího identifikovali. Oprášila jsem základy španělštiny a zapsala synkovi na papír větu: Tu eres mi amigo grande. Jsi můj veliký kamarád. Druhý den ale Masají do školky nepřišel. Nedorazil ani za týden. "Mami, Masají už odjel na prázdniny a vrátí se až v červenci," hlásil synek se slzami v očích.  To znamenalo, že se už se spolu neuvidí, protože před začátkem nového školního roku jsme měli z Pekingu odletět. Jirka tomu nechtěl uvěřit. Několik následujících dnů jsme to pořád dokola řešili. Chtěl slyšet znovu a znovu, že se s Masajím třeba ještě někdy někde potkají. Třeba za dvacet let a na druhém konci světa. Měl to jako pohádku s dobrým koncem na dobrou noc.
Nedávno mi Vašík, můj nejstarší syn, který už rozumí, co znamená slovo "nikdy", řekl: "Nejsmutnější je, že už naše kamarády neuvidíme." Snažila jsem se mu vysvětlit, že cestování a stěhování má sice tu nevýhodu, že se musejí často loučit s těmi, které mají rádi, ale na druhou stranu poznají těch kamarádů víc a budou je mít rozeseté všude po světě. Že i to slůvko "nikdy" má svoje výjimky a svět je v dnešní době vlastně strašně malý.
Několik dnů před naším odletem z Číny, v sobotu ráno,  jsme se šli projít do blízkého parku. Je tam malý dětský lunapark s oprýskanými kolotoči a nafukovacím skákacím hradem. Právě jsme stáli u stánku s autíčky, když mě Jíra zatahal za ruku: "Mami, támhle je Masají!" Pár kroků od nás stál kudrnatý klučina s rodiči. Obě děti se nadšeně přivítaly. A než jsme odešli, než se kluci naposledy rozloučili, řekl Jíra Masajímu španělsky i tu pro něj tak moc důležitou větu. Jsi můj největší kamarád.

Napsáno pro Ona Dnes.