Potkala jsem dnes kamarádku. "Tak jak je?" hodila jsem do éteru. "Ale, tak normálně, včera mi málem umřel manžel..."
Muž mé kamarádky má cosi se žaludkem. Tu a tam se stane, že mu ono něco začne krvácet. To se přihodilo i včera. Záchranka ho převezla do nemocnice, kde hodinu čekali, protože všichni lékaři byli na poradě. Poté manžel upadl do bezvědomí a kamarádka ztropila první scénu. Konečně se objevil jakýsi lapiduch, který ho dostrkal do místnosti s rentgenem. Tamní radiolog přežvykující sendvič požadoval, aby se pacient v bezvědomí postavil, že vleže ho retgenovat nemůže. Kamarádka ztropila druhou scénu. Mezitím jejímu muži někdo ukradl boty.
Poslouchala jsem s otevřenou pusou a zmohla se jen na občasné "ježišmarjá" a "tojestrašný". Následovala anabáze, kdy se kamarádka ujala ještě lehátka s další pacientkou, která téměř umírajíc na jakousi akutní poruchu ledvin dostala od zdravotníků pokyn obstarat si sama všechna potřebná vyšetření. Moje kamarádka se s oběma pacienty proboxovala všemi laboratořemi a vyšetřovnami, ačkoli jí nekolikrát hrozilo, že ji dav ostatních pacientů, kteří sice neumírali, ale čekali už velmi velmi dlouho, zbije za předbíhání.
Všechno nakonec dobře dopadlo a nikdo nezemřel. "Dneska už je mu líp, akorát jsem mu musela donést nové boty," uzavřela vyprávění kamarádka se stoickým klidem. A vy se neděste, to není příběh z české nemocnice. Tohle se děje v nemocnicích mongolských. Za poslední tři roky jsem podobných hororů slyšela několik.
Například ten, jak malé dceři našeho známého prasklo slepé střevo. Několikrát ji operovali a několikrát špatně, zatímco její otec po všech ulánbátarských lékárnách sháněl potřebná antibiotika, která v nemocnici prostě neměli. Nebo ten, jak v jedné z hlavních ulánbátarských nemocnic kvůli hrozným hygienickým podmínkám zemřeli čtyři novorozenci na infekci pupečníku.
Nebo ten, který mi vyprávěla naše sousedka. Potkali jsme se u dvěří a ona se mě s nadějí v hlase ptala, kam chodíme k pediatrovi. Zřejmě doufala, že já, cizinka, jí, Mongolce, sdělím něco převratného. Musela jsem ji zklamat. Za celé tři roky jsme tu žádného důvěryhodného dětského lékaře nenašli. A kam že chodí oni? "Když mají děti horečku, letíme prvním letadlem do Číny," přiznala ona. Činí tak od té doby, kdy její tehdy roční holčičce tekla krev z uší, nosu i očí a v nemocnici ji odbyli s tím, že to má z horečky. Zachránili ji právě až v Číně, kam jí rodiče odvezli z mongolského zdravotního zařízení.
Proto miluju české zdravotnictví. Miluju ho se všemi jeho poplatky, čekáním v ordinacích i občas protivnými doktory. Miluju tu možnost zaklepat na dveře ordinace, kde dlí osoba v bílém plášti. Ta osoba mě či mé blízké totiž vyšetří a většinou taky vyléčí. Miluju české zdravotnictví a zoufale tu po něm toužím, když moje děti celou noc zvrací, mají už osmý den horečku nebo dvacátý den průjem a já vím, že tady jít k doktorovi nepomůže. Jistěže jsme to několikrát zkusili. Ale výsledky byly nevalné. Pokaždé jsem od naší pediatřičky, s níž jsem doporučenou léčbu konzutovala, dostala e-mail s vykřičníkem: "Rozhodně mu to nedávej, to vůbec není lék pro děti!"
Vím, že české zdravotnictví má svoje mouchy. Ale na ty stačí mucholapka. To mongolské je krajina pokrytá milionem kobylek, na které by nestačila ani tuna DDT. Od té doby, co jsem zjistila, jak otřesné a životu nebezpečné může být zdravotnictví jinde, si v Čechách klidně počkám v čekárně do jedné hodiny odpolední, i když jsem byla objednaná na devátou. Usměju se na nervního pana doktora a jsem ráda, že mi nikdo neukradl boty.
Pokud máte zájem o dlaší zkušenosti s mongolským zdravotnictvím, tak tady nebo tady
