Kůň a Mongol aneb setkání s vítězi

Vášní srovnatelnou s českým fotbalovým šílenstvím jsou pro Mongoly koňské dostihy. S tím rozdílem, že nejslavnější mongolský trenér Erdenechuluun zatím vede své čtyřnohé svěřence bezkonkurenčně od vítězství k vítězství.

Shar Azrag se syny autor fotky: Alena B.

Právě skončil Nádam - mongolský sportovní svátek svátků, při němž se hlavně zápasí, střílí z luku a samozřejmě závodí na koních. Představujete-li si něco jako Velkou pardubickou, jste úplně vedle. Mongolské dostihy se odehrávají v široširé stepi a koně při nich běží podle věkové kategorie vzdálenost od zhruba 20 do 30 kilometrů. Žokeji nejsou dospělí muži a ženy s muší váhou, ale chlapci ve věku okolo deseti let. To ale vůbec nesnižuje jejich důležitost, vždyť za Ulánbátar, kde se odehrávají hlavní závody, míří každý den kolony aut s fanoušky a malé jezdce na divokých ořích jezdí sledovat i mongolský prezident.

Zajímá vás, jak asi vypadá nejlepší kůň v mongolské dostihové historii? Tak si zkuste představit hřebce barvy suché stepní trávy cválajícího se snědým klukem sedícím na jeho hřbetě bez sedla daleko před ostatními závodníky (vidět ho můžete se svými syny na hlavní fotce ke článku). Shar Azrag (Žlutý hřebec) byl letos první v hlavním dostihu už popáté. Tolik vítězství za sebou zatím nezískal žádný kůň. Kromě toho překonal i dosavadní rychlostní rekord. Shar Azrag podobně jako další tři hřebci, kteří se letos umístili na druhé, čtvrté a páté příčce ve svých kategoriích (pozor, v mongolských dostizích je medailových prvních pět pozic, nikoliv pouze tři) patří do stáje E. Erdenechuluuna, v současnosti nejlepšího trenéra dostihových koní. A málokdo by odolal možnosti seznámit se s mužem, jehož jméno zná v Mongolsku "každé malé dítě".

Zdvořilostní návštěva ve vítězném táboře má svá pravidla, která se dají shrnout jako "sníte, co vám předloží a vypijete, co vám strčí do ruky, ať je to, co je to" . Nám dělala prostředníka kamarádka Alena, která spíše více než méně do Erdenchuluunovy stáje patří coby maskot přinášející jeho koním štěstí. Dveře jurt jsme tedy měli otevřené, ale výše uvedená pravidla se nás týkala stejně.

Bylo nádherné počasí a stepní tráva nepopsatelně a intenzivně voněla. Bylina, která má tuhle vůni na svědomí, je dokonce hrdinkou jednoho mongolského příběhu - matka, jejíž syn odešel daleko do světa, se ho marně snažila přilákat zpět. Až snítka stepní trávy, vložená do dopisu, přiměla ztraceného syna k návratu domů. Tomu lze uvěřit. Ta vůně se vám vryje hluboko do podvědomí stejně jako cvrkot lučních kobylek sedících na stéblech.

Našim dětem trvalo, než přivykly spoustě cizích lidí, ale za chvíli už se cítily v partě malých žokejů jako doma a svorně s nimi lovily cvrkající hmyz. My jsme mezitím absolvovali v první jurtě úvodní kolečko kumys - vodka - chůšůr. Nemůžete jít dál, dokud se nenapijete a něčeho nepojíte. Kumys byl vynikající. Nevyhnula jsem se ani "ohnivé vodě", přestože moje pětiměsíční břicho se už skrýt nedá. K dodržení rituálu však naštěstí docela dobře stačí, když předpisově přeberete od hostitele kalíšek s vodkou do pravé ruky s levou rukou lehce podpírající loket druhé končetiny a dotknete se rty tekutiny. Muži by však měli vypít do dna vždy a za jakýchkoli okolností. Pak ale mohou dopadnout jako majitel jednoho z vítězných hřebců Jargalsaikhan, který padl vyčerpáním pod získané medaile a usnul spánkem vítězů.

Ve druhé jurtě se situace opakovala, stejně tak ve třetí. Všude seděla, přicházela či odcházela spousta lidí, příbuzných, přátel, příznivců. Chůšůr se soustavně smažil venku za jurtami na přenosných kamínkách. Kumysu byl dostatek. Vodky taky. Došlo i na tabatěrky. Tuhle malou věcičku vlastní každý Mongol. Většinou je vyrobena z nějakého vzácného nerostu (například jaspisu) a při setkání ve stepi slouží jako jakási dýmka míru. Cizinci si (opět pravou rukou) vymění své tabatěrky, na levý palec nasypou špetičku tabáku, mohutně potáhnou jednou i druhou nosní dírkou, následuje kýchnutí, tabatěrky se vrátí ke svému majiteli a přátelství je zpečetěno. Šňupání je záležitostí mužů, ale ani ženy z něj nejsou vyloučeny, jak jsem ke svému údivu zjistila, když jsem přijímala druhou tabatěrku. Bohužel neměla jsem žádnou na výměnu, což ovšem není překážkou. Tabák mě lechtal v nose ještě hodinu poté.

Konečně dorazil hlavní hrdina, Erdenechuluun. Objevil se úplně normální člověk, přátelský, usměvavý, hovorný, bezprostřední. Sotva jsme si stačili popovídat a musel odejít poskytovat rozhovory. Holt slavní lidé to nemají lehké. Děti mezitím běhaly po stepi. Nikdo by nehádal, že ti skromní veselí mongolští kluci ve větrovkách, jezdí na vítězných koních, kteří mají statisícovou hodnotu.

Přehouplo se poledne. Muži pomalu skládali jurty. Byl čas přestěhovat se z místa závodů na místo, kde má Erdenechuluunova stáj zázemí. Unavení koně tam byli odvedeni už předchozí den. Oslav bylo dost. Znavení lidé si také zaslouží odpočinek. Za pár dní se konají další dostihy. Ne sice tak důležité, jako při Naadamu, ale každé vítězství se přeci počítá.