Kterak anglický trávník vyrobiti aneb šimpanzí práce

Občas zajdeme s dětmi do jednoho obytného komplexu, kde mají krásný trávník. Dnes na něm ležela parta zahradníků a s precizností neurochirurgů z něj cosi vyďobávala. Obvykle tytéž zaměstnance vidíme čile pobíhat po areálu, tu zalévají, tu přenášejí květináče, tam sázejí slunečnice nebo se ohánějí hráběmi. Jejich zdánlivá nečinnost mě tudíž dost zaujala (to víte, ženská na mateřské, nemá co dělat, tak se stará o každou blbost...).

Využila jsem situace a v přestrojení za matku s kočárkem se k nim přiblížila, abych zjistila, čím že se to zabývají. Pleli. Po bližším ohledání hromad zavadlé zeleně v jejich okolí jsem zjistila, že se snaží zbavit všech rostlin jitrocele a pampelišky. Vzhledem k tomu, že trávník je tvořen skoro výhradně jitrocelem a pampeliškami, nebylo mi úplně jasné, proč to dělají. Pokud se domníváte, že trávník se za jejich zády měnil v čistou hlínu, tak jste vedle, jak ta jedle. Většina výše uvedené plevelné květeny tam dále vesele rostla. Možná že pinzetou vytahovali pouze rostliny kvetoucí, nebo až ty, které přesáhly určitou kritickou velikost. Nevím. Kojenec v kočárku nejevil pro mou detektivní činnost pochopení. Dřív, než se mi ho podařilo uspat a pokračovat v průzkumu, objevil se boss, zavolal "našir!" (pojďte sem!) a zahradníci i s kopami vyrýpané trávy zmizeli. 

Některé činnosti v životě lidském mi připadají zbytečné. Třeba v posledních pěti letech je to uklízení naší domácnosti. Nebo pletí trávníku o velikosti fotbalového hřiště.
To co zametu, setřu a umeju dokážou totiž děti znovu zaneřádit během sedmnácti sekund. To, co zahradníci vypleli a odvezli, nebylo na zelené ploše vůbec znát. Jen maličké důlky připomínající jamky larev mravkolva by mohly zvídavému pozorovateli napovědět, že se tu něco dělo.

Ale jejich výkon mi připomněl má telecí léta, kdy jsem coby studentka gymnázia se zaměřením na zemědělství (výpočetní technika a ekonomie mi tenkrát připadaly jako neperspektivní) získávala praxi ve státním zemědělském podniku. Nastoupilo nás do práce asi osm pod vedením stvoření mužského pohlaví, kterému jsme přezdívali "Tesil" kvůli materiálu jeho kalhot a které nám lezlo na nervy stejně jako my jemu. Tesil si pro nás vymýšlel samé lepší činnosti. Buď si na nás chladil žáhu programově, nebo si nás pamatoval ještě z bramborové brigády a chtěl se nám pomstít.

Každopádně první polovinu dne jsme se zabývali přehazováním hromady slámy z jednoho rohu obrovské stodoly do druhého. Odpoledne jsme slámu přehazovali nazpět. Druhý den se totéž v bleděmodrém provádělo s dřevěnými paletami. Třetí den opět sláma. A tak jsme strávili dva týdny praxe s výjimkou několika smysluplných dnů, kdy jsme pytlovali šrot a vyšťourávali sajrajt z odtokových stružek silážních jam.

Vzpomněla jsem si také na dobu, kdy jsem pracovala v jedné sydneyské kavárně coby děvče pro všechno. Náplní mé práce byla kromě jiného výroba sendvičů. Dva lístky salátu musely být rozevřeny jako půvabné vějíře. Kouskům tandori kuřete bylo povoleno přečnívat přes okraj housky přesně dva centimetry a ani o chlup víc. Kolečka rajčat  se pokládala vždy tou menší plochou nahoru a nikdy jinak. Nechápala jsem, proč se s tím párat, když stejně přijde hladový úředník a sendvič sežvýká s pohledem upřeným do novin, nikoliv na žvanec. Dodnes to sice nechápu, ale naučila jsem se vyrábět ty nejdokonalejší sendviče pod sluncem.

Činnostem, při nichž vydaná námaha a strávený čas neodpovídají tak úplně výsledku, a které se přesto neustále opakují, říkám šimpanzí práce. Nemám je ráda. Bohužel některým z nich se nelze vyhnout. Bylo by fajn mít při ruce tlupu primátů, kteří by je dělali za mě. Třeba by zametali ty hromady písku, které každý den nacházím v předsíni. Myli by prostřednímu synovi pusu. A hledali by druhé ponožky do páru (také se vám vždycky v pračce ztratí?) a můj mobilní telefon a klíče. Jen bych je nenutila plít trávník a dělat sendviče.