"To by stejně bylo skvělý, kdyby děti byly natahovací. Byly by takhle roztomilý a pak by jim došlo pérko a jenom tak by zůstaly sedět a koukaly," zasnil se muž při pohledu na našeho nejmladšího, který zrovna hýřil dobrou náladou a rozdával své osmizubé úsměvy na všechny strany. Tak jsem si to představila.
Ráno bych je natáhla nejdřív v sedm hodin. Už žádné buzení v pět třicet! Protože by spaly celou noc, byly by vrchovatou měrou odpočaté, takže žádné vstávání zadkem nahoru. Nikdo by nekvičel a nekopal toho druhého. Nikdo by se mi nesápal do výstřihu a neřval "bubat!" A taky žádný z nich by nekňučel: "Já mám blbou náladu. Nechci do školky. Nechci jíst. Nechci si čistit zuby!" Místo toho by se děti samy oblékly, omyly si obličeje a s úsměvem svým rodičům popřály dobrého jitra. Tady někde by jim doběhlo pérko poprvé.
V klidném mezičase, kdy by nenatažené seděly u stolu a způsobně hleděly, přesně jak si to představoval jejich otec, bych připravila snídani. Nikdo by mi nedupal po nohou, nemlátil mě dudlíkem do kolena a neřval "bubat!" Ti dva starší by se nervali o houpačku a neschazovali se z ní po hlavě na zem. Nikdo by netrval na tom, že si sám připraví kakao a nevylil ho dvakrát na zem a jednou po stole. Zkrátka bych v úplném tichu případně za polohlasného prozpěvování lidových písní namazala chleby medem a uvařila čaj. Pak bych se šla převléknout, aniž by se mi při svlékání noční košile někdo pověsil na nohu a křičel "bubat!".
Poté, čistě oblečená a dokonce učesaná bych si sedla ke stolu, kde už by na mě čekal rovněž čistě oblečený muž, který hřeben už léta nepotřebuje. Usmáli bychom se na sebe a provedli rituál natažení dětí. Možná by snídaně neproběhla tak úplně v klidu, ale těch pár výkřiků, odběhnutí, sražení talíře na zem a pádů ze židle bychom snad přežili. Než by pérko doběhlo do konce, kluci by se ještě stačili rozloučit s tatínkem a políbit ho, než odejde do práce. Jakmile by za ním zaklaply dveře, pérko by došlo a oni by čekali sedíce na gauči, než bude čas jít do školky.
Já bych zatím naskládala nádobí do myčky a prádlo do pračky. To suché bych naopak složila a uklidila do skříní. Možná bych i vyžehlila manželovi košili. Vůbec nikdo by se přitom nesnažil vloupat do šuplíku s DVDčky a vytahat je na jednu hromadu případně omýt kuchyňskou linku záchodovou štětkou. Nikdo by nevřeštěl jako pavián a nebrečel, když ho ten druhý šťouchne loktem do oka. Neslyšela bych žádné: "Nech toho! Nech mě! A já s tebou nekamarádim, nejsi vůbec muj brácha!" Já bych pro změnu nemusela ječet: "Okamžitě toho všichni nechte, nebo vás zmydlim!!" A nikdo by mě netahal za triko a nehalekal: "Bubat!"
V devět hodin bych natáhla děti a poslala je vyčistit zuby a umýt pusy. Vymydlené a usměvavé by se pak samy obuly a oblékly (až na toho nejmenšího) a vyrazili bychom směr mateřská škola. Cestou bychom si povídali, co nás ještě ten den čeká, možná bychom se mohli naučit i nějakou básničku. Ve školce bych odevzdala paní učitelce dvě starší děti a dva příslušné klíčky a s batoletem se vydala na procházku nebo se vrátila na zahradu. Společně bychom pak uplácali pár báboviček a zhoupla bych ho na houpačce. Po vyvenčení bych nejmenšího nakrmila jablkem a s doběhnutým pérkem ho uložila ke spánku.
Uvařila bych oběd a jen tak obyčejně se věnovala sama sobě nebo něčemu bohulibému. Po obědě bych si v klidu vypila i kávu, aniž by se mi někdo sápal na klín a pokoušel se ze mě vymámit "bubat!" Když bych usoudila, že je čas na natažení batolete, probudila bych ho a nakrmila. Tyhle chvíle mám nejraději, protože už teď v roce a půl je jasné, že můj nejmladší je pravý muž. Jakmile se dobře vyspí a nají, je k sežrání. Po obědě bychom si nejspíš prohlíželi knížky a stavěli hrady z kostek, dokud by nedoběhlo pérko.
Odpoledne bychom společně šli vyzvednout brášky ze školky. Když by bylo hezky, strávili bychom zbytek dne venku a dokonce bych je možná v dobrém rozmaru pokaždé po doběhnutí pérka znovu natáhla. Dojít bych ho nechala až doma, před přípravou večeře. Nikdo by nevolal: "Mamí, já chci pít, otevři mi mlíko prosím!" "Mamí, já chci smrkat, kde mám kapesník?" "Mamí, on mě schválně bouchnul do hlavy!" "Mamí, poď sem, mně to nejde!" a "Mamí, mně to pořád nejde!" a "Mamí, ono se to rozbilo..." Nikdo by nerozšlapal uvařenou bramboru po celém bytě, nepraštil se do nosu a nevytřel předsíň všemi papírovými kapesníčky. Natáhly bychom je až před večeří, večerním mytím a pohádkou na dobrou noc.
Bylo by to skvělé. Možná. Žádný stres, křik a organizační chaos. Šetřila bych čas, svoje nervy i hlasivky. A nebo možná taky ne. Když o tom tak přemýšlím, vlastně bych o to vůbec nestála. Byla by to totiž strašná, ale opravdu ukrutná nuda.
