Jaro pro mě vždycky byly bílé hlavičky sněženek nesměle jukající z tajícího sněhu, švitoření pěnkavek v krmítku za oknem a teplé pohlazení slunečních paprsků na tváři. Minulý rok v květnu jsem byla vhozena do reality, v níž jaro znamená zimu, vítr, prach a písečné bouře. Setkání s mongolským jarem pro mě bylo šokem.
Když jsme opouštěli Čechy, na zahradách kvetly višně, v lese voněly jaterníky a mech lákal k odpočinku. Přiletěli jsme do města vysušeného větrem a pokrytého šedivou vrstvou prachu, v němž absence čehokoliv zeleného bila do očí tak, že se mi chtělo brečet. Procházeli jsme parčíky, ve kterých rostly tři olámané a zřejmě již dlouho mrtvé stromy. Hledali jsme útěchu v jediném ulánbátarském parku, který se od svých menších příbuzných v okolí lišil pouze větším počtem torz dřevin a vyšší koncentrací odpadků. Zoufale jsme se snažili nalézt dětské hřiště, kde by z prolézaček netrčely dráty a zem nebyla pokryta souvislou vrstvou střepů. Písečné bouře přicházely neočekávaně a nejčastěji právě v okamžiku, kdy jsem se s jedním dítětem za krkem, druhé vláčejíc za ruku a s plnou taškou vracela z nákupů. Během několika minut se obloha zatáhla, vítr zdvihl ze země všechnu špínu a prach a vrhl nám to svinstvo do obličeje a mně se zdálo, že i do srdce. Bylo to nejhorší jaro, které jsem kdy zažila.
Přešlo horké a slunečné léto, teplý a stejně tak slunečný podzim a přišla třeskutá a neskutečně dlouhá zima. V únoru už nám začaly docházet síly, nápady i zásoba vitamínů. Místní lidé nás ujišťovali, že po mongolském Novém roce, Tsagan saru, začíná jaro. Za prvé jsem jim nevěřila a za druhé mě tahle představa vůbec nenadchla. "To se máme nač těšit. Z deště pod okap...," přemítala jsem zasmušile.
A pak se to stalo. Několik dní po novoročních oslavách jsem se ráno podívala ven a bylo to takové...jiné. Viděla jsem hory na obzoru. Otevřela jsem okno a do nosu mě neudeřil žádný smrad z kouřících komínů. Jasně, v jurtách se netopí! Proč taky, je jenom pět stupňu pod nulou. Slunci se podařilo nemožné - začalo rozpouštět vrstvu ledu, která se nám za uplynulé tři měsíce vytvořila mezi okenními skly. Cvrlikali vrabci. Do Mongolska opravdu přišlo jaro.
O víkendu jsme vyrazili na výlet a měli na sobě pod bundami jen jeden svetr. Když si kluci sundali čepice, nezačala jsem na ně okamžitě hystericky ječet: "Hned si to nandejte, nebo vám umrznou a upadnou uši!" Naši hostitelé nás vzali ke svatému místu, kde na skalní stěně zářily ve slunci dvě stě let staré budhistické obrázky, jako kdyby je před chvílí nějaký mnich domaloval. Domorodci nasypali bohům do kamenné misky kousky tvrdého tvarohu, obětovali jim mléko a vodku a pak jsme se všichni vyhřívali na kamenech a pozorovali okolní kopce ještě pokryté zbytky sněhu. Ve vzduchu byl cítit nový začátek.
Vím, že přijdou písečné bouře. Že bude foukat studený ostrý vítr a brát slova od úst. Že v Ulánbátaru se ještě dlouho ani lístek nezazelená a několik následujících týdnů budeme míjet hromady špinavě černé hmoty, která bývala sněhovými vločkami padajícími ze zimní oblohy. Ale už také vím, že nad vším vším se bude klenout neuvěřitelně modré nebe. Že slunce bude zářit stejně, jako dalších 260 dní v roce. Že jaro nedělají sněženky, ani přilétající vlašťovky, ale je to stav duše. Je to umění radovat se z maličkostí. Je to naděje a taky touha.
Přeju vám všem krásné jaro.
