Jak se žije na staveništi

Už několik týdnů se nám chvěje podlaha pod nohama, dýcháme jemný prach a zakopáváme o sutiny. Ačkoliv Mongolsko leží v seismicky aktivní oblasti, tak to opravdu není zemětřesení. To jen noví majitelé začali rekonstruovat dům, v němž bydlíme. Zůstali jsme v něm jako jediní nájemníci a tak vám nabízím reportáž ze života uvnitř staveniště.

Je zřejmě lukrativnější pronajímat kanceláře než byty. Platí to stejně pro Česko jako dálný východ, a tak se noví vlastníci rozhodli starý dům z gruntu přestavět. Náš dočasný životní prostor má to štěstí zůstat i nadále bytem, bohužel ve čtvrtém patře. Takže kdykoliv za sebou zavřeme dveře a začneme scházet dolů, čeká nás řada nových překvapení a překážek.

Začátek února:

Do domu vbíhá početná skupina stavebních dělníků. Jejich počet nedokážu odhadnout, ptotože se okamžitě rozdělí a obsadí rovnoměrně všechny prostory, které ještě před několika dny obývali nájemníci.

Začínají bourat, nejspíš úplně všechno. Tenhle dům má prý jen nosné sloupy a nosné zdi nepotřebuje. Jestlipak mají v Mongolsku statiky? Slyším údery palicí a hromování zbíječek. Ozývá se odevšad. Je to z bytu ve druhém patře nebo v prvním? Po několika dnech se zdá, že demolice probíhá přímo v mé hlavě. Je neuvěřitelné, že děti v tomhle dokážou spát.

Nemáme popelnici. V Ulánbátaru se odpadky běžně házejí do kontejnerů nebo do cihlových přístřešků, k jejichž výběru používají místní popeláři lopaty a vlastní ruce. Strašné povolání. Přemýšlím, jestli běhat celý den padesát schodů sem a tam s pytlem od mouky na zádech a sypat před náš odpadový přístřešek zbytky cihel a malty, je ve srovnání s popelářem lepší nebo horší profese. No, každopádně se přes suť k odpadkovému přístřešku už stejně nedostanu. Pytle se zbytky z naší domácnosti házím grifem softbalové nadhazovačky někam mezi hromady cihel.

Než vystoupám k bytu, mám prach úplně všude. "Neotírejte se pořád o ty zdi!" nabádám děti, které vypadají, jako by je někdo posypal popelem. "Pozor na tu šňůru! A pusťte pána, nese cihly!" "Putěpana, putěpana..." směje se probíhající muž ve špinavém overalu. Mankote, třicet kilo na zádech a ještě má smysl pro humor.

Polovina února:

Vždy dva sousední byty se postupně spojují v obrovské prostory. Dunění, bouchání a hřmot nepřestává. V sobotu večer, když všichni kromě nás staveniště opustili, jdeme na průzkum. V jednom z koutů leží náš roztrhaný míč. Zřejmě vypadl z kočáru. Copak asi hráli? Vzhledem k rozměrům haly to mohlo být cokoliv od fotbálku po baseball.

Vracím se z práce a celým domem smrdí vařená ovce. Omlouvám se milovníkům skopového, ale tohle je vážně puch. Na jednom pracovišti vzniká polní kuchyně. Dva vařiče, velká hliníková bandaska od mléka, nepočitatelně misek. Polední idyla. Dělníci posedávají na zemi i na schodech. Fakt je mi líto, ale musíte mi uhnout, jinak vám šlápnu do polívky.

Konec února:

Stále se bourá. Ovšem někde se už začínají i stavět sádrokartonové příčky. Prachu je stále víc. Co je zas tohle? Přelézáme s dětmi a nákupem kola černých "husích krků." Mladší syn padá na pusu a řve. Beru ho do náruče a suneme se dál. Starší syn chce taky nést. Ne, opravdu už nemám kapacity. "Dóbry den." Jeden z dělníků popadne dítě a vynáší ho nahoru k našemu bytu. "Díky, bayrlá," snažím se o úsměv.

V neděli jedeme na výlet. Jako vždy běžím ze schodů poslední. V prvním mezipatře právě probíhá rvačka. Čekám jestli si mě někdo všimne. Zápasníci přerušují souboj, rychle se mihnu mezi nimi a šup do auta.

Budují se nové podlahy. Vážně by mě zajímalo, jestli mám tu káď s betonem přeplavat, nebo to zvládnu přeskočit. Není třeba. Čtyři silní muži posunují železné necky o kus dál.

Začátek března:

Neteče voda. Když voda teče, tak nejde elektřina. Když jde elektřina, tak nefunguje topení.

V kanceláří voda teče. Všude. Na podlaze je jí skoro po kotníky. Údery palicí udělaly své a radiátor se utrhl ze zdi. Ještěže my bydlíme tak vysoko.

Začínají bourat byt vedle dětského pokoje. Zbíječka se zakousne do zdi, mladší dítko si zprostřed poledního snění sedne na posteli a vyděšeně brečí. Manžel se pokouší dojednat "u sousedů" polední klid mezi jednou a třetí hodinou.

Jdeme na pískoviště. V přízemí nás dobíhá jeden z dělníků a dává každému z kluků dva bombóny. Ostatní obědvají na balkonu a baví se sledováním naší hry na honěnou. Když si starší syn klekne do tající černé sněhové břečky, začne z ní rukama plácat bábovky a já hystericky zařvu: "Okamžitě si stoupni, copak jsi vážně takový čuně?!" málem smíchy přepadnou přes zábradlí.

Polovina března:

Suti, prachu a hluku neubývá. Bourají se další byty. V halách pod námi už připravují dráty pro připojení počítačů.

V kanceláři opět teče voda, tentokrát ze stropu. Spoje v plovoucí podlaze se rozestupují. Stěhujeme nábytek, dokumenty vršíme na hromadu a dělníci si jako vedlejšák "střihnou" jednu novou podlahu.

Začínáme si zvykat. Nejde elektřina. Netopí topení. Hlavně, že jde internet...

Až dobourají všechny byty a předělají je na kanceláře, začnou renovovat schodiště. Jsem opravdu zvědavá, jak se dostaneme domů...