Jak se (ne)naučit řídit v Mongolsku

Když jsme si koupili auto, manžel mě upozornil:" Ale budeš s nim jezdit!" "No tak to mě ani nenapadne," odvětila jsem. Sednout si za volant (který je ještě navíc na pravé straně) a vydat se do provozu v Ulánbátaru jsem pokládala za pokus o sebevraždu.

Ještě dnes mám v živé paměti své řidičské začátky. Autoškolu jsem absolvovala coby studentka gymnázia v 17 letech a téměř rok jsem čekala na řidičský průkaz. Ještě vlhký řidičák jsem vložila do šuplíku a vytáhla až po mnoha letech. Ruce mokré potem, nos přitisklý na předním skle, vrhla jsem se do provozu stylem "na tachometru dvacet, v očích smrt." Během několika let jsem se trochu vypracovala. Než jsme přesídlili do Mongolska, byla jsem už schopná bez problémů současně dávat blinkr, řadit a zahýbat, dokonce na tu správnou stranu...Ale řídit v Ulánu? Dokonce s dětmi na zadním sedadle? Vždyť mi několik týdnů trvalo, než jsem se naučila "řídit" mezi výmoly, půlmetrovými obrubníky a otevřenými kanály kočárek. Přejít silnici mi přišlo zhola nemožné a nebýt nesmírně obětavých domorodců, kteří zastavovali provoz, zřejmě bych stála na krajnici doposud.

Nejspíš existují na světě města, kde je dopravní situace ještě nepřehlednější a nebezpečnější než v hlavním městě Mongolska. Ale tam nežijeme a tudíž nemohu srovnávat. A popravdě, to co zažíváme tady, mi bohatě stačí. Nebudu vás dlouho napínat. Samozřejmě, že jsem si nakonec za volant našeho auta sedla. A po půl roce si dovoluji tvrdit, že jízdu po Ulánbátaru zvládám. Ne sice jako pravý Mongol (ještě u mě pořád fungují některé hluboce zakořeněné zvyky z minulosti, takže nejezdím na červenou a dávám přednost v jízdě), ale rozhodně sebejistěji než dřív.

Podmínkou úspěchu je vzít na vědomí, že Mongol v autě se chová stejně jako Mongol na koni. Této skutečnosti je pak bezpodmínečně nutné přizpůsobit vlastní styl jízdy. Staletí strávená v sedle se nedají jen tak zapomenout a tak mongolští řidiči ovládají svůj vůz se stejnou nepředvídatelností, jako kdyby seděli na hřbetě svého hnědáka. V praxi se to projevuje tak, že jedete-li po dvouproudé silnici, automobily před vámi, za vámi i vedle vás se volně proplétají ve třech i více samovolně utvořených pruzích. Bez předchozího upozornění mění směr a vjíždějí vám do dráhy. Blížíte-li se po hlavní silnici do křižovatky, neočekávejte, že vám někdo dá přednost. Nikoliv, volný průjezd si musíte vybojovat a kdo není dostatečně drzý, nikam nedojede. A hlavně pozor na autobusy a mikrobusy, kterým se tu říká "krysy". Jejich řidiči nekoukají vpravo vlevo a pravděpodobně se domnívají, že jsou v provozu dočista sami. Není radno se s nimi o to přít, protože jsou větší a pravidlo, že "kdo je větší, má přednost" je asi tím jediným, na které se lze spolehnout. Občas to vyústí v situaci, kdy se celá křižovatka neprodyšně ucpe troubícími automobily. Jelikož ti v zadních řadách dobrovolně nikdy necouvnou a ti uprostřed chumlu by sice rádi couvli, ale už dávno není kam, musí dorazit dopravní policisté a tenhle gordický uzel rozetnout silou moci úřední.

Když už jsem zmínila dopravní policii - pořád jsem si ještě nezvykla na podivnou úlohu, kterou její příslušníci sehrávají v době největších špiček na ulánbátarských světelných křižovatkách. Pomalu se blížíte v koloně vozidel k semaforům a vzýváte zelenou, aby už konečně naskočila. Stane se, ale auta se nepohnou. Po dalších deseti minutách mezi hystericky troubícími kolegy se konečně probojujete až do první řady a spatříte neúnavně pískajícího strážníka, který řídí provoz na vlastní pěst, semafor nesemafor. Těžko říct, jestli je tohle opatření opravdu produktivní, nebo zda by bylo lepší, kdyby se automobily řídila světla. Pro mě je to ale každopádně matoucí.

Neopomenutelnou součástí ulánbátarské dopravy jsou chodci. Jako výlučně pěší jsem strávila dva měsíce a první pocity, které jsem získala, lze shrnout do věty "neomalení agresivní bezohlední řidiči, kteří se snaží mě za každou cenu porazit." Jako řidička jsem své pocity poněkud poopravila na "nepozorní a pravděpodobně duševně choří chodci, kteří se snaží za každou cenu zabít skokem pod kola." Je sice pravdou, že člověk, který se chce dostat na druhou stranu ulice, musí vykazovat určitou otrlost a oblibu v adrenalinových sportech. Přednost tu totiž nemá ani na přechodu pro chodce. Ale to, co někteří lidé předvádějí, už hraničí s absolutní absencí pudu sebezáchovy. Příkladem budiž večerní cesta domů z dětské herny. Je tma, na ulicích kolony vozidel, pětadvacet stupňů pod nulou, silnice je sice suchá, ale místy zledovatělá. Brzdná dráha se podstatně prodlužuje, viditelnost je omezená, protože někteří řidiči svítí dálkovými světly a jiní nesvítí vůbec. A každou minutu se nejméně třikrát z okolní tmy vynoří silueta chodce, který se bezhlavě vrhne před vůz ve zcela absurdní představě, že se mu nic nemůže stát. Po hodině takové jízdy s kňučícími dětmi za zády vystupuji z auta s tikem v oku a pocitem, že jsem právě složila státnici z jazyka kmene Bororo.

Infarktové situace však lze zažít i mimo hlavní město, vezmeme-li v potaz že to, co na mapě vypadá jako hlavní cesta, je ve skutečnosti několik desítek vzájemně se proplétajících vyjetých kolejí v padesát kilometrů širokém stepním údolí. Asfaltové silnice jsou v Mongolsku v podstatě jen čtyři - na sever, na jih, na východ a na západ. Zbytek končí do 50 kilometrů za městem a pak už musíte pokračovat "offroad". Znamená to kupříkladu, že překonáváte i vodní toky, které se během dvou dnů mohou změnit z celkem nevinné říčky na divoce proudící řeku.

Právě řeka se stala jedním z prvnotních zkušeností s novým členem naší rodiny. A tím se dostávám opět na začátek. Když jsme koupili auto, manžel řekl: "Pojedeme ho vyzkoušet." A tak jsme sbalili jídlo, stan, spacáky, nočník a děti a vydali se do přírody. Trasa, kterou náš mongolský průvodce Bátor naplánoval, vedla, jak jinak, než přes řeku. Auto obstálo. Janže pak začalo pršet a my se lehce znepokojili. Bátor nikoliv. Přebrodil koryto, voda mu dosahovala k pasu, a tak zavelel "vpěrjód!" První vůz projel. Můj muž sešlápl plyn, vjeli jsme do proudu, voda se přelila přes kapotu a bylo ticho. Stáli jsme uprostřed řeky. Pak už zbývalo jen sehnat někde buldozer, který by náš utopený automobil vytáhl na břeh.

Tahle příhoda skončila téměř piknikem na říčním břehu, kdy jsme společně s partou ochotných a nápomocných Mongolů jedli salám, popíjeli vodku a několik hodin čekali až auto vyschne. Je jen příkladem, jak vzrušující může být cestování automobilem v Mongolsku. Není tak těžké si na to zvyknout. A nezbývá doufat, že až se jednou vrátíme do Čech, nepřijdu hned v prvních čtrnácti dnech o všechny body a následkem toho o řidičák.