Dvě malá křídla...

Tohle je osobní. Velmi osobní. Přesto to toužím říct všem, kteří jsou ochotni naslouchat...

Poprvé jsem netušila do čeho jdu. Nikdo to netuší. Na nesmělé ťukání zvnitřku svého nitra jsem nečekala. Když se ozvalo, byla jsem překvapená, potěšená, zmatená. Od té chvíle to bylo moje dítě. Povídali jsme si spolu. Otázky a odpovědi. Zpěv a pláč. "Jsi tam? Ozvi se!" "Ťuk ťuk..."

Podruhé jsem už byla připravená. Čekala jsem. Až se vzbudí. Až se mě zevnitř dotkne. Až bude mít tolik síly, abych ho cítila. Abych měla jistotu, že tam opravdu je, že se mi to jen nezdá.

Potřetí. Cítím ho už několik dní. Zatím se ozývá nesměle. Když si lehnu na záda. Když se soustředím. Když ho volám. "Mámo, jsem tady, existuju, neboj..."

Před časem jsme si s kamarádkou povídaly o slovech, která nám libě zní. Která jsou krásná a mají milý význam. Tenkrát mě tohle slovo vůbec nenapadlo. Až dnes. Samodruhá.

Dvě malá křídla. Ještě pár měsíců a rozletí se. Ještě jsem sama a přece už ta druhá...

Autor: Markéta Hrdoušková | čtvrtek 3.7.2008 11:25 | karma článku: 9,35 | přečteno: 4593x
  • Další články autora

Markéta Hrdoušková

Dny po tajfunu

30.9.2015 v 10:27 | Karma: 13,36

Markéta Hrdoušková

Ranní kafe

2.9.2014 v 7:58 | Karma: 20,15

Markéta Hrdoušková

Kdo hraje hry, nezlobí...

28.4.2014 v 9:45 | Karma: 22,30

Markéta Hrdoušková

Beethoven pro popeláře

1.10.2013 v 10:15 | Karma: 25,07

Markéta Hrdoušková

Buchtám vstup zakázán

26.3.2013 v 9:20 | Karma: 27,85