Čínské intermezzo

Určitě vás taky někdy napadlo, že by bylo celkem fajn zajet si v zimě někam do teplíčka za sluncem. Mě to tedy napadlo. Dokud jsme byli v Česku, realizace za sněním poněkud pokulhávala. Jenže jsme v Mongolsku a ač se to nezdá, máme tropy skoro "za rohem". Já to tedy ještě před pár měsíci netušila, protože zeměpis není zrovna moje silná stránka. Ale součástí Číny je vážně i tropicky ostrov jménem Hainan.

Chtěli jsme alespoň na pár dní uniknout příšerné zimě a hnusnému vzduchu v Ulánbátaru. A navíc, kluci ještě nikdy neviděli moře. Prostě v polovině prosince jsme nasedli do letadla a odlétli do Pekingu. V hlavním městě Číny sice taky vládla paní Zima, ale mnohem mírnější. Měli jsme necelé dva dny na to, abychom Peking trochu prozkoumali, ale zkoumejte město s malými dětmi! Docela ráda bych se podívala do Zakázaného města. Napadl mě i výlet k Velké čínské zdi, ale představa dvou nafrněných uřvaných a nudících se špuntů mě postavila nohama na zem. Nakonec jsme se rozhodli pro zoologickou zahradu s Akváriem.

A dobře jsme udělali. Už samotná cesta hromadnou dopravou byl zážitek. V pekingském metru jsem si připadala skoro jako doma a podvědomně jsem hledala známou cedulku s nápisem "Mitiščinskyj mašinostrojítějnyj zavód". Autobus pro mě zas znamenal zážitek jiného kalibru - všude vládla dokonalá organizace. Od fronty na ostrůvku, kterou měl vždy na povel nějaký uniformovaný zaměstnanec s praporkem, po něco jako průvodčí ve voze, která nejenže prodávala lístky, ale také hlásila stanice a udržovala zasedací pořádek.

Byla jsem jako Alenka v říši divů. Za těch osm měsíců jsem si zvykla na malý mongolský Ulánbátar se svými jurtovištěmi, třemi obchodními domy, jedním kinem a stády dobytka pasoucími se v okrajových čtvrtích. Peking je velkoměsto se vším všudy. Navíc velkoměsto připravující se na olympiádu, velkoměsto, které se má stát celému světu důkazem, že Říše středu pod vládou jedné strany "na to má" navzdory všem imperialistickým rejpalům. Všude se staví, všude se zkrášluje, všude se upravuje, všude se zlepšuje. Ferda Mravenec by měl radost, město vypadá jako obrovské mraveniště, kde každý ví, co má dělat a disciplinovaně to dělá.

Zoologická zahrada je ovšem vážně příšernost. Zvířata přežívají v drolících se vlhkých betonových kobkách, které se občas někdo pokusil zkrášlit podivnými barevnými výjevy na zdech. Kupodivu ani pavilon čínských ikon - pand velkých - není v reprezentativnějším stavu. Bylo mi těch nebohých živočichů líto a to jsem si tehdy myslela, že nic horšího už vidět nemůžeme. Za pár dnů mě ale Číňani přesvědčili, že láska ke zvířatům může mít opravdu mnoho podob. Zatím jsme ale pořád v ZOO a míříme k Akváriu. A to, jak se ukázalo, je věc, jejíž návštěva opravdu stojí za to. Zřejmě do jeho výstavby vložili budovatelé všechnu invenci a finance, takže na zbytek zahrady už nic nezbylo. Trošku se nabízí přirovnání k areálu ruzyňské věznice do nějž šílený architekt umístil pětihvězdičkový interhotel.

Strávili jsme v Akváriu celý den. Kromě bazénků a menších akvárek s různobarevnými a různotvarými rybkami jsme viděli i obrovská akvária se žraloky, rejnoky a jesetery. Žraloci klukům opravdu učarovali, ale ne víc než malé tanky na baterky, které prodávali v jednom z mnoha obchůdků. Při představení s delfíny jsem si nostalgicky zavzpomínala na jednu šestiletou holčičku, která totéž sledovala před mnoha lety v tehdy sovětském Baku. Akorát si nevybavuju, jestli tam taky jezdili delfínům na hřbetech... Když jsme odcházeli, byla už skoro tma, Jíra odpadl únavou a tak se další exkurze po veřejné dopravě nekonala a zbaběle jsme si vzali taxíka.

Další den vpodvečer jsme už vystupvali z letadla do vlhkého těžkého tropického ovzduší Hainanu. Celou hodinovou cestu k hotelu moji synové nadšeně halekali: "U mě jsou palmy!" (Vašík) a "U mje taky pajmy!" (Jíra). K moři jsme se ale dostali až nazítří k poledni. Museli jsme se totiž několikrát přestěhovat, než jsme zakotvili v pokoji, který odpovídal našim představám rodinné dovolené. Ono totiž vysvětlit zaměstnancům hotelu naše představy bylo dost obtížné a trvalo to několik hodin. Nakonec jsme přeci jen sbalili nafukovací ryby, ručníky a plavky a vydali se vstříc nekonečným modrým dálkám.

Teď si dovolím malou vsuvku. Hainan je vedle Pekingu další výkladní škříní Číny. Ukazuje turistům tu nejvlídnější možnou tvář. Kromě krásného počasí a čistého moře, kokosových palem, tropického ovoce a nepřeberného množství mořských plodů tu naleznete jen velmi šťastné lidi. Všichni se neustále usmívají a přímo z nich odkapává radost ze života. Z turistů v 99% převládají Číňani. Přemýšleli jsme, kde se ti veselí lidé berou. Zřejmě to všechno byly nějaké zájezdy "ROH", usoudili jsme, protože jak jinak vysvětlit jejich nevšední ochotu podřizovat se skupinovým programům a zálibu v uniformách? Uniformami myslím košili a šortky v dámském a pánském střihu, veselých barev, potištěné tropickými motivy. Tyhle oblečky se prodávaly na každém kroku a všichni je nosili. Buď si členové skupiny do jednoho pořídili shodný motiv, aby se snáze vzájemně našli v davu, nebo se rozlišili do párů, asi aby se vědělo "kdo s kým". Těch pár individualistů bez uniformy nejspíš pocházelo z rodin nějakých vysokých pohlavárů, protože cestovat se zájezdem bylo pod jejich úroveň a jejich svršky se rozhodně řadily do jiné cenové kategorie než tropické košile.

Pokud by člověk opustil turistické pobřeží, vzal si batoh na záda a vydal se do nitra ostrova, zřejmě by si udělal trochu jiný obrázek. Stačilo se projít pěšky po blízkém městečku a zabloudit přitom do nějaké chudší čtvrti. Ale s prcky tohle zatím nepřipadá v úvahu, tak jsme dobrovolně přijali idilu, která nam byla naservírována a prostě jsme si užívali rodinnou dovolenou.

Klukům se hrozně líbila písečná pláž. Hned druhý den jsme koupili kyblík a lopatičky, aby se mohli dosytosti zahrabávat, stavět jezera, hrady a pasti na mamuty. Jejich úsilí však dost často mařili okolní lidé, kteří se jim snažili vlichotit a účastnit se jejich her s vidinou společné fotografie. Nikdy bych nevěřila, jaký poprask vyvolá příchod dvou modrookých blonďáčků na čínskou pláž. Okamžitě se kolem nich srotil dav a fotoaparáty cvakaly. Tohle mi nevadilo, protože sama bych ráda fotila domorodce, ale ostych mi kolikrát nedovolí, aby si náhodou nepřipadali jako zvířáta v ZOO. Takže když se moje děti ocitly v pozici fotografovaných, brala jsem to jako jkousi "úlitbu" pro příště, až zase já budu mít v hledáčku nějakého cizího caparta.

Zpočátku to brali se stoickým klidem i kluci, Jíra dokonce projevil i určitou hvězdnou profesionalitu a na požádání se nechal i vzít do náruče a cuilil se do objektivu. Po dvou dnech už je to ale začalo otravovat, zvlášť když je pořád někdo vytrhával ze hry a tahal jako koťata. Snažila jsem se zasahovat, jen když se někdo zrovna vyhrabaný z písku snažil některého z nich chovat i přes hlasité protesty. Ale nutno říci, že oba dva si vypracovali svou vlastní metodu, jak se nevítaných otravů zbavit. Vašík začal vřeštět, jak kdyby ho píchali vidlemi, jakmile se k němu přiblížil, byť s úsměvem, někdo blíže než půl metru. Jíra naopak mlčky útočil. Jednu vskutku vytrvalou fotografku knokautoval hrstí písku do očí, vlasů i objektivu. Pokud se ho někdo dotknul, jednu mu ubalil. Pozitivní výsledky měli oba dva.

Vašek se projevil jako milovník moře. První čtyři dny zhruba každých deset minut opakoval otázku: "A kdy už půjdeme do moře?" Nevadila mu slaná voda v puse ani v očích. Zápolil s vlnami, potápěl se a opravdu si to užíval. Jíra trochu panikařil při vstupu do vody, vadily mu zpěněné vlny a hukot, který nejspíš pokládal za strašidelný. Ale o kus dál už spokojeně vězel v nafukovacím kruhu, kopal nohama a vykládal všem okolo: "Já jsem medůzka! Maminka je taky medůzka. Vejiká."

Dalším zážitkem byly obědy a večeře. Našly jsme příjemnou plážovou restauraci s příznivými cenami, přívětivou obsluhou a úžasným kuchařem. Celý týden jsme jedli ryby a krevety a kraby a mušle a zase ryby a krevety... Vašík hlavně krevety, dokázal jich spořádat úctyhodné množství. I Jíra se pochlapil, i když ze všech mořských potvor mu nejvíc chutnala rýže s omáčkou.

Když Václav trochu polevil ve svém vytrvalém úsilí 24 hodin denně se koupat v moři, mohli jsme se vydat i na nějaký menší výlet. Dbrovolně jsme sedli na lep místnímu "průvodci", protože mluvil plynně a dokonce hrozně rychle anglicky, zřejmě jako jeden z mála lidí na ostrově. Vytáhl nás na výlet motorovým člunem s prosklennými částmi dna, takže bylo vidět na korálový útes (nic moc..., ale klukům se to líbilo), do muzea perel (to se zas líbilo mně a klukům nakonec taky, protože každý dostal jednu perličku na památku) a na závěr do místa, které se jměnovalo "World of love", Svět lásky. Asi jako kdyby galeje pojmenovali "Planeta věčné blažennosti." Měl to být jakýsi zoopark, kde mohou turisti krmit malé tygříky mlékem z lahve (ano, čtete dobře, kde jinde byste tohle mohli dělat, než v Číně?). Ovšem manžel odcházel nasupen už od vchodové brány, protože po zaplacení nekřesťansky vysokého vstupného zjistil, že musí platit ještě zvlášť za vozík pro turisty.

Tenhle místní dopravní prostředek nás zavedl k pavilonu s "tygříky". v místnosti veliké asi jako menší tělocvična stály čtyři klece, každá o ploše zhruba 10 metrů čtverečních. V nich polehávali tygři, po čtyřech kusech na klec. Zřejmě to stále byla mláďata, ale už krapet odrostlější. Neměli tam nic, byly to prostě holé dráty včetně podlahy a stropu. Za další peníze jsme si koupili dvě lahvičky mléka, to už muž téměř vypěnil. V okamžitém odchodu nám zabránila jen skutečnost, že kluci se opravdu těšili na krmení tygříků a odvléct je pryč v okamžiku, kdy už drželi lahvičky, by bylo jen týráním dalších mláďat. A tak moji malí Tygříci napájeli mlékem uvězněná tygří koťata. Pak si hladili malého krokodýla a velkého hroznýše, oba s čelistmi slepenými izolepou. Dovedu si představit, že oba plazi museli být z lidské pozornosti a bez možnosti ty všetečné ruce ukousnout tak stresovaní, že je museli zřízenci co pár dní měnit, protože zoufalstvím pochcípali.

Další část zooparku už nebyla tak šílená, sloni indičtí i krokodýli měli dostatek docela přívětivého životního prostoru. Akorát nechápu, proč tam měli těch krokodýlů tolik. Asi z nich dělali kabelky... Představení, při kterých strkal odvážný mladík ruku do krokodýlích čelistí a sloni tancovali na zadních, jsme už opravdu vynechali a jeli jsme na večeři.

Samozřejmě, že jsme taky sbírali mušličky a jednou jsme byli svědky vytahování rybářských sítí z moře. Asi 20 snědých vrásčitých mužů se několik hodin lopotilo, aby jim odměnou byly hromada slizu a asi 30 menších ryb. Vzhledem k tomu, že po okolních čumilech nechtěli žádné peníze za fotky ani prostě za to, že se mohli koukat na pracující rybáře, tak nechápu, z čeho vlastně žijí. Lovili jsme kraby a honili holuby, koupali jsme se v bazénu a kupovali si zmrzlinu. Mazali jsme se opalovacím krémem a posléze Panthenolem na spáleniny. Kupovali jsme si čerstvé jahody (které v Ulánbátaru nemají ani v létě) a houpali se na houpačce. Zkrátka dělali jsme spoustu věcí, které se na dovolených dělávají. Kluci ani moc nezlobili. Večer brzy odpadávali do peřin a my s nimi. Užili jsme si to.

Po deseti dnech dovolené jsme se vraceli do Mongolska, z 30 stupňů horka do 30 stupňů mrazu. A když jsme klesali nad Ulánbátarským letištěm, město nebylo vidět. Celé bylo zahalené do neprůhledného hnědošedého smogového kabátu. Jen bílý kouř z elektráren stoupal k modré obloze. Byli jsme zase doma.