Číňani děti nežerou

Jedna facebooková přítelkyně mi napsala: "Nesnáším Číňany, nikdy bych v tý zemi nechtěla žít...a už vůbec ne dávat svoje děti do jejich školy!" Mně sice jako správné "mixle v pixle" (chápej "multi-kulti") vyznavačce Číňani vůbec nevadí, i když jsem si to, pravda, představovala taky trochu jinak. Ale co už nadělám. Můj syn zkrátka chodí do třídy chua-chua.

První den. Prostřední se drží mé nohy a úpěnlivě pláče. Jedna z učitelek zachytí můj zoufalý pohled, vezme kvílejícího nešťastníka do náruče a snaží se ho odervat. Já odlepuji prstíky jeden po druhém z řemene kabelky. Ještě rukáv. Zbaběle prchám...
Třetí den. "Plakal jsi v autobuse dlouho?" "Ani ne, jenom než na mě pan řidič zařval..." Chápu. Řídit v pekingském provozu mikrobus plný dětí z nichž jedno konkuruje hasičské siréně, je nadlidský výkon.
Dvacátý den. "Maminko, dneska jsem ve školce už vůbec neplakal!" "No ty jsi můj šikulka. Poprvé?" "Ne, už podruhé!"
Čínská školka mě při první návštěvě zklamala. Čekala bych, že bude útulná, ale nebyla. Skoro holé zdi, ve třídě zarovnané police s pár krabicemi kostek, místnost na spaní s modrým světlem, které zničí všechny choroboplodné zárodky. "Turecké" záchodky. Oproti té mongolské to byla....no změna. Děti se tu hodně učí. Rodiče jedináčků ve velkých městech se snaží raným vzděláváním vydobýt pro své ratolesti náskok na rozjezdové dráze. Zrovna před pár dny jsem četla v novinách článek o šestiměsíčním kojenci, který už údajně bravurně ovládá velkou násobilku.
Ale paní učitelky nejsou zlé. Také se dovedou na děti smát. I když pro mého tulivého chlapečka s prořízlou pusou jsou možná až příliš "paní učitelky" ve srovnání s mongolskými tetami ze školky, které ho až nekriticky milovaly. Podle rychlosti s jakou chytá cizí slůvka předpokládám, že před Vánoci nám už zazpívá čínskou hymnu.  Přeci jen, každý šestý člověk na světě mluví čínsky. Tenhle jazyk má budoucnost, stejně jako angličtina.  A i kdyby ne, alespoň nás po návratu domů neošulí v žádné čínské restauraci.
Nejstarší to nemá jednodušší. Můj malý prvňáček. Žádné "máma má maso," ale "come and see the cows" a do toho "ni-hao a xie-xie." Nejradši má tělocvik, jako spousta kluků. Vadí mu, že při plavání holky mohou přes bazén a kluci se musí placatit u břehu. Chutnají mu obědy a občas si nerozumí s paní učitelkou.
Nedivím se mu, já někdy nechápu taky. "Možná by Vašík s Vaší pomocí mohl ke knize napsat komentář?" Jak napsat? Jak komentář? Jak ke knize? Listuju tenkým sešitkem, v němž špaček v červeném klobouku řve na sovu: "Podívej se na to slunce!" a přemítám, co by k tomuhle asi tak mělo napsat dítě, které neumí ještě ani mluvit a tím méně psát rodným jazykem britské královny. Nakonec dáváme dohromady komentář, já ho krasopisně předepíšu na papír a synek s jazykem na hrudi tvoří anglicky do sešitu: "Líbí se mi srandovní ptáci."
Jasně, představovala jsem si to jinak. I když vlastně ani nevím jak. České školky  a vlastně i školy znám zatím jen z doslechu. Maminky nejspíš už dneska nemusí vyšívat berušku nebo třešničky na ručník a na pyžámko. Mrzí mě, že si moji kluci ještě nepopovídají se spolužáky, nenajdou mezi nimi tak snadno kamarády. Nejstaršího musím naučit číst a psát česky já, i když bych tenhle závazek byla bývala docela ráda hodila na náš vzdělávací systém.

Je toho na jejich malé hlavičky dost. Je mi jich líto, ale neříkám jim to. Každé ráno jim šeptám do ouška, že jsou ohromně stateční a šikovní. A sama sobě neustále opakuji, že snad opravdu platí ono "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" a tenhle složitější start se jim jednou v životě vyplatí. A českou hymnu jim zapěju sama.

Napsáno pro baby-cafe