Minulý čtvrtek jsem přišla z práce a chůva držela v ruce kost od oběda. Ptá se: "To je z divočáka, že? Můžu si ji vzít?" Nic jsem nenamítala, ale samozřejmě mě zajímalo, k čemu ji potřebuje. "Morek se používá k léčení," odvětila. Naše chůva jako vedlejšák dost úspěšně distribuuje jednu velmi známou kosmetickou značku a na první pohled rozhodně nevypadá na lidovou léčitelku ani na vášnivou vyznavatelku mongolských tradic. Takže mě její vysvětlení trochu překvapilo. A to ještě nebylo všechno.
Od prasečích kostí jsme se v následujícím rozhovoru dostali až k medvědům. Tak jsem se například dozvěděla, že odříznutou medvědí tlapou se velmi úspěšně léčí neplodnost a některé další ženské neduhy. Chůva mi také s vážnou tváří vykládala, že pokud žena po porodu očekává někoho s dárkem a dotyčný nepřijde, hrozí novopečené matce onemocnění prsou. "V Mongolsku je to hrozně časté, u vás to nemáte?" ptala se. Sama pro sebe jsem si přeložila "nemocná prsa" jako zánět mléčné žlázy poměrně běžný při kojení a ujistila jsem ji, že samozřejmě tohle známe taky, ale rozhodně si to nespojujeme s nedorazivší navštěvou. Koukala na mě velice nedůvěřivě a před odchodem ještě dodala, ať se radši přeptám.
Tak jsem to udělala. Poslala jsem kamarádkám tyhle medicínské perličky jako vtip. A dostalo se mi odpovědí: "Tak už konečně vím, proč jsem tak často ty záněty měla!" Jistě, nadsázka, legrace. A nebo ne? Kdybych tohle naší chůvě sdělila, jistě by to přijala se zadostiučiněním, jako potvrzení staleté pravdy.
Teď jiný příklad. Cestujete z Prahy do Brna a v Průhonicích se vám před koly mihne kočka černá jako uhel. Po pár kilometrech míjíte pohřební vůz a u Devítí křížů vám upadne převodovka. Ruku na srdce, kolik z vás bude stále ještě skálopevně přesvědčeno, že se jedná jen o hloupou náhodu? Než jsme vyrazili na dovolenou, stala se jedna velmi nepříjemná věc. Místní lidé nás varovali, že "tohle" před cestou je strašně špatné znamení. Uprostřed pustiny nám praskolo kolo. Za čtvrt hodiny se rozpadly brzdy. Měli jsme štěstí. Slimáčí rychlostí jsme dojeli k nejbližší, několik desítek kilometrů vzdálené osadě, kde jsme potkali domorodce s plnou korbou šroubů, z nichž jeden jediný pasoval do našich brzd.
Náhoda? Možná. Každopádně to bylo poprvé, kdy jsme zcela vážně a bez pocitu, že se jedná jen o jakési teatrální gesto, třikrát obešli tamní Ovó, posvátnou hromadu kamení. Přihodili jsme nějakou tu bankovku a opravdu upřímně poprosili dobrá božstva, aby nás uchránila od dalších průšvihů. Celý týden se vůbec nic nestalo. Až na zpáteční cestě se nám v místě, kde stojí obrovská stříbrná socha Čingischána, roztrhl za jízdy plášť opravené pneumatiky a urazil kus zadního nárazníku. Brali jsme to jako upozornění: "Příště si na nás vzpomeňte včas..."
Mongolové po staletí žijí v bytostném propojení s přírodou. Jejich tradice, pověry a tabu mají velmi hluboké kořeny. Tak hluboké, že se jejich začátku už nikdo nedobere. My je možná pokládáme za zvláštní, směšné, hloupé. Ale....proč se my bojíme černých koček? Proč nesmíme vstávat od štědrovečerního stolu, proč se dětem do jednoho roku nemají stříhat vlásky, proč v nás zatrne, když rozbijeme zrcadlo nebo vysypeme sůl? Proč si věšíme nad dveře podkovy a hledáme knoflík, když potkáme kominíka? Proč hledáme čtyřlístky a pátek třináctého v nás vzbuzuje obavy? Řekněte, opravdu jsme jiní?
