Adrenalin a romáčo aneb stejky z bejka

Každý si ji představuje jinak. Někdo touží po klidu, romantických západech slunce a skleničce vína ve dvou. Jiný dává přednost divoké akci, adrenalinovým sportům a vzrušení. Ideální dovolená v Mongolsku spojuje obé, tedy za předpokladu, že ji přežijete.

Samozřejmě přeháním. Ale určitá specifika tahle dovolená má, to teda jo. Tak například auto. Už jsem se zmiňovala, že pokud toužíte po divočině, terénní vozidlo je nezbytností. Ideální by bylo mít auto spolehlivé, v perfektním technickém stavu a se dvěma rezervními pneumatikami. Ona totiž taková díra v kole není žádná sranda, pokud jste uprostřed ničeho a nejbližší civilizací je 30 kilometrů vzdálená jurta. Pokud se stane ještě něco horšího, jste už v pěkné bryndě. A tady narážíme na první mongolský automotoparadox. Ačkoliv každý muž starší patnácti let se tváří jako vrchní automechanik u Fordů, najít tu někoho, kdo opravdu dokáže vůz opravit, je téměř nemožné. Dáte-li vůz do servisu, nikdy netušíte, v jakém stavu vám ho vrátí. Naopak na "zlaté mongolské ručičky" můžete narazit ve chvíli a na místě, kde je vůbec neočekáváte.

Ale abych přešla k tématu. Dostali jsme možnost strávit týden ve srubu, který vlastní naše kolegyně Alena s manželem. Její příběh je pohádkou o slovenské dívce, která se zamiluje do švarného Mongola, následuje ho do jeho vlasti, povije mu krásnou a chytrou dceru a i po letech jsou stále šťastni. Mají srub v divočině, krávy, smysl pro humor, psa a oplývají nezdolným optimismem. A nutno říci, že Enkh, ač Mongol tělem i duší, zvládá slovenštinu a zvlášť některé peprnější výrazy neobyčejně bravurně.

Zkrátka, když hladina stresových hormonů přesáhla u mého muže únosnou míru a začal se chovat trochu vykolejeně, vyrazili jsme ho léčit do lůna přírody. Srub leží asi 400 km severovýchodně od hlavního města, přičemž přibližně 250 km se jede po asfaltce a zbytek terénem. Řeknu-li terénem, myslím tím, že buď musíte mít GPS nebo průvodce, poněvadž jinak nemáte šanci trefit správnou polohu cíle ani omylem. Takže bylo domluveno, že Enkh na nás v sobotu po obědě bude čekat na konci silnice u motorestu a pojedeme dál společně. Čímž narážím na pravidlo dvou aut, o němž jsem se ještě nezmínila. Pokud míříte do neznáma, není příliš bezpečné jezdit o samotě. Druhý vůz může dojet pro potřebnou součástku, pro pomoc případně dovézt vás do bezpečí. Naštěstí dostala Alena ten bezvadný nápad, že svého muže překvapí a vypravila se na sobotní výlet s námi. Aby jí nebylo smutno, přibalila do svého auta i psa (irského setra Čapa), Majora a nového kolegu Macha ("kde máš Šebestovou, strejdo?" zeptal se kdo jiný, než Vašík). Lidským pasažérům ovšem zatajila, že její mongolský čtyřnohý přítel je zvyklý cestovat pouze při otevřeném okénku, což je osvěžující v létě, ale dost nepříjemné při pěti stupních pod nulou. A tak se oba muži celých šest hodin, které nám trvala cesta k motorestu, choulili do svých svršků a dýchali si do prokřehlých dlaní, zatímco Čapo s typicky setřím úsměvem a vyplazeným jazykem vystrkoval hlavu z okénka a cestu si viditelně užíval.

Na místo srazu jsme dozazili krátce po poledni, dali si oběd (nic moc...) a čekali. A teď odbočím. Určitě znáte pojem "turecký záchod." Mongolský záchod ve venkovském motorestu je jeho pokrevním bratrem, ovšem z tak trochu bezdomovecké rodiny. V motorestu WC neměli. Jediné, co meli, byly tři z prken sbité budky asi 20 metrů od budovy. V každé se na zemi nacházela dvě rovnoběžná prkna, mezi nimiž byla asi 20 centimetrů široká díra do hlubin pekelných. Což o to, hygieničtější toaletu nenajdete, neb pokud nechcete, nemusíte se opravdu ničeho dotknout žádnou částí těla. Nejsem si jistá, jak to řeší opilci v noci...Nalezla jsem však mnohem podstatnější nedostatek - ony kadibudky postrádaly dveře. A mě potkaly jisté nepříjemné zažívací trable, takže záchod jsem opravdu potřebovala. Vybrala jsem si prostřední boudu. První, kdo mě vyrušil, byly dvě babky, které ke mně přátelsky nakoukly a každá se začla věnovat svým potřebám v krajních toaletách. Ovšem při mé druhé návštěvě onoho místa se s velikým halasem začalo přibližovat několik Mongolů. Tehdy jsem vytvořila rekord v natahování kalhot, odvlečení muže a dětí od jídelního stolu, naskákání do auta a úprku do stepi, kde jsem za hromadou kamení teprve našla kýžený klid.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme stále čekali a Enkh nikde. Pak "odbila pátá", po ní šestá a stále nic. Alena na venek zachovávala stoický klid, ale ani představovat si nechci, jak nervózní musela být, protože stát se mohlo cokoliv. Nakonec padlo rozhodnutí, že v motorestu přespíme a ráno se vrátí Major s Machem a psem Aleniným autem do Ulánbátaru a my naložíme Alenu jako navigátora a zkusíme najít srub a snad i Enkha sami. Co napsat k noci? Snad že pokoje vypadaly o něco lépe než kadibudky. Kolem 23 hodiny se dokonce obsluze podařilo najít i klíč od dveří. Záchody jsem díkybohu v noci nepotřebovala a kluci byli nadšení z toho, že v ubytovacím zařízení nebylo ani jedno umyvadlo, takže se nemuseli mýt a čistit si zuby. Náš pokoj měl okna do dvora, ale zbytek výpravy bydlel na druhé straně chodbičky a tak si celou noc užívali roztodivných zvuků doprovázejících jistá konání místních ožralů. Ráno vypadali všichni mnohem unaveněji než předchozí večer.

Po dětském ranním kakau, které jsem schopna připravit v podstatě v jakýchkoliv podmínkách, se skupina rozdělila a vyjeli jsme. Dva muži a pes směrem na Ulánbátar (se zavřenými okénky, za což se Čapo pomstil tím, že spustil panu Machovi pořádnou alergii na psí srst) a my s Alenou do stepi. Nálada vládla v automobilu vcelku veselá až do chvíle, kdy na pravé zadní straně podvozku začalo něco drhnout. Ano, prasklé kolo. Zatímco David nasazoval naši jedinou rezervu, šli jsme se my ostatní projít do mrazivé stepi za neustálého zvukového doprovodu: "A kdy už pojedeme na ten dlouhý výlet? A kde je strejda Enkh? A jak je to ještě daleko? Strejda Enkh je asi v nemocnici." Po poslední větě Alena téměř nepostřehnutelně zbělela....Manžel doopravoval a jelo se dál. Čekala na nás ještě poslední výspa civilizace, asi 50km vzdálený Omnodelger, kde, jak jsme doufali, snad bude nějaký autoservis a duši nám opraví. Pořád jsme ještě hleděli do budoucnosti optimisticky, ale po nějakých deseti kilometrech se ozval podezřelý zvuk tentokrát na pravé přední straně podvozku. Ne, nebylo to prasklé kolo, ale brzdy. Ovšem kde konkrétně je problém, na to David při zběžné kontrole nepřišel.

Pomalu jsme dojeli do Omnodelgeru a po pár dotazech u domorodců i k místní autoopravně. Servis v mongolském pojetí je monumentální asi jako trafika. Ačkoli nápis překrývající půlku boudičky inzeroval dvacetičtyřhodinovou pohotovost, čekali jsme na mistra asi hodinu. Mezitím manžel zjistil, co je s našimi brzdami. Vylezl zpod vozidla s obrovským dohladka obroušeným šroubem. Brzdy jsou připevněny pouze dvěma takovými exempláři a neexistovalo, abychom do divočiny cestovali jen s polovičním upevněním. Servisman po svém příjezdu celkem bez problémů spravil defekt na kole, ale na stržený závit jen krčil rameny. Byli jsme celkem v loji. Jali jsme se brázdit městečko a shánět šroub za neutuchajících Václavových dotazů ala "kdy už pojedeme na ten dlouhý výlet". I tentokrát jsme měli štěstí v podobě dvou místních chasníků, kteří kdovíproč přechovávali na korbě svého vozu hromadu různých šroubů. Ochotně se zasunuli pod naše vozidlo a všechny, které připadaly v úvahu, vyzkoušeli. Zdá se to neuvěřitelné, ale jeden jediný z té hromady padnul do našich brzd. S opraveným kolem na střeše a funkčními brzdami jsme tak mohli jet dál.

Bylo odpoledne a cesta před námi daleká. Měli jsme projet asi třemi širokými údolími. To zní celkem jednoduše, ale v té spleti kopečků a vyjetých kolejí není snadné najít správnou cestu. Občas Alena poznala nějaký orientační bod, což jsme vždy oslavili mohutným jásotem. Alespoň v duchu, protože radovat nahlas jsme se neodvážili. Někdy bylo třeba přeptat se domorodců a Alena zvládala debatu s bravurou opravdové dámy i přes to, že její partneři třeba zrovna stahovali a porcovali krávu. Vpodvečer jsme dojeli k obrovskému ovó. Ovó, toť posvátná hromada kamení, z níž ční tyč nebo tyče obalené cáry modré látky. Místo, kde ovó vznikne, určuje láma. Je to opravdu místo svaté a podle toho je třeba se chovat. Ovó se obchází (případně objíždí na koni) vždy zleva a třikrát. Po dokončení tohoto úkonu se na hromadu přidá nějaký dar pro dobré duchy. Mohou to být peníze, ale také sušenka či lahev od vodky. Pokud je jedna vaše kapsa prázdná a druhá vysypaná, stačí přihodit nějaký ten balvánek. Poctivě jsme ovó obcupitali, podarovali duchy a předložili jim svou prosbu: "Ať nás už nepotká žádný další průšvih..."

V posledním úseku cesty jsme se několikrát ztratili, neboť Alena se ve změti cest krapet zamotala. Pomalu se šeřilo a já viděla, jak na Davida padá nervozita při představě noci, kterou strávíme v automobilu s nastartovaným motorem, abychom neumrzli. Ale jeho obavy se nenaplnily. V okamžiku, kdy jsme zahlédli dřevěné stavení a Alena potvrdila, že jsme u cíle, nám všem spadl takový kámen ze srdce, že to možná vyvolalo nějaké drobné tsunami v Tichomoří. Enkh doma nebyl, ani jeho tmavozelená toyota, po které jsme celou cestu pátrali. Ale vrata byla otevřená, neklamný znak toho, že nebude daleko. V sousední jurtě nám ochotně prozradili, kam odjel na večeři. Zatímco Alena si konečně mohla volně oddechnout, protože její muž byl živ a zdráv, Enkh se tvářil velmi překvapeně, protože nás čekal až v pondělí. Prostě komunikační šum...Ale pro nás už bylo vše zlé zapomenuto a byli jsme připraveni si tu dovolenou, která právě začínala, pořádně užít.

Na čas opustíme adrenalinovou část (ale ještě se k ní vrátíme, nebojte) a budeme se věnovat té romantice. Zavřete oči a představujte si. Srub ve stepi, nedaleko zasněžené kopce, křišťálově čistá řeka a samozřejmě les. Místo elektřiny svíčky a mobilní telefon ukazuje tak leda přesný čas. Nikde ani živáčka, vynechám-li obyvatele vedlejší jurty, kteří mi sice trochu kazí tu představu absolutní samoty v lůně přírody, ale jinak jsou sousedé pro osamělého chalupníka jen požehnáním. Ráno vás vzbudí slunce, vysílající do oken paprsky, které vás šimrají pod nosem. Přihodíte do kamen modřínové polínko a oheň začne přívětivě praskat. Vyjdete na zápraží, do nosu vás uhodí mrazivý vzduch, od úst jde pára. Ale zimu nevnímáte, neboť se nemůžete vynadívat na naprosto bezkonkurenční východ slunce nad stepí. Na zahradě se pase stádo krav, je slyšet chroupání, jak přežvýkavci zpracovávají zmrzlou trávu. Voda na kamnech vře, vracíte se do tepla, abyste si zalili čaj. Vodu na něj jste si předchozí den donesli z řeky, která je tak čistá, že se z ní dá i pít. Na domácí chléb si namažete stoprocentní domácí zakysanou smetanu a cítíte se prostě blaženě...

Tak, stop, klapka a vracíme se do reálného světa. Ráno ještě před východem slunce vás vzbudí kňourání dětí: "Maminko, už je ráno. Rozsviť, vstáváme." Zapálíte svíčku, přičemž zakopnete o hlavu rodiny spící na podlaze na karimatkácjh (do postele se už nevejde). Přihodíte do kamen modřínové polínko a zabodáte si do rukou tisíc ostrých jehliček jak ze skelné vaty. Na plynovém vařiči ohřejete mléko na kakao a posléze distribuujete otravům flašky. Navléknete na sebe bundu a zamíříte přes celý pozemek ke kadibudce. Venku se pase stádo krav a slunce právě vychází. Na chvíli se zasníte...je to vážně nádhera. Ovšem do reality vás vrátí řev za vašimi zády: "Maminkóó kde jsííí!, Do náruče!" Doufáte, že vám na záchodovém prkénku nepřimrzne zadek. Zalijete čaj (opravdu vodou z řeky, nicméně pro děti máte s sebou barel s prověřenou pitnou) a dáte si k snídani domácí chléb s pravou domácí zakysanou smetanou (ano, zde se představa a skutečnost shoduje). Pošlete manžela a děti k řece pro vodu a sama se snažíte střídavě na kamnech a na vařiči připravit oběd. V mezičase si u stolu čtete tři měsíce staré české časopisy. Když se zbytek rodiny vrátí ("maminko, klouzali jsme se na ledu! a postavili jsme si domeček!"), najíte se a nastává zasloužená siesta. Děti spí. Vy také. Odpoledne jedete na výlet, třeba lovit ryby, nebo jen tak do lesa, k řece, všude je tak krásně. Okolo šesté se vracíte a zapálíte v místnosti několik svíček, přesto je tam tma, jako v pytli. Pokusíte se umýt děti ve dvou deci vody ohřáté na kamnech. Opět připravíte kakao (máte k dispozici i čerstvě nadojené mléko, ale pro jistotu použijete prověřenou krabici) a uložíte potomstvo. Když konečně drobota odpadne, ošplouchnete vlažnou vodou v lavóru nádobí a máte dovolenou. Zatímco manžel jde klábosit s Mongoly a popíjet vodku, vy srkáte kafe a kazíte si oči četbou bulváru při svíčkách. Po nějaké době zjistíte, že jste zapomněli přiložit, takže musíte oheň rozfoukat a pak vyvětrat a pak si vyčistit zuby a pak připravit nočník a baterku k posteli a pak naplnit lahvičku na pití a najít čistý kapesník...a pak už chcete jenom spát.

Pokud se ptáte, zda je možné si takovou dovolenou vůbec užít, tak vás ujišťuji, že ano. Po tom spěchu, smradu, prachu a hluku velkoměsta, stresu v práci a jednotvárnosti všedních dnů, byla Alenina a Enkhova chata oázou klidu a pohody (tedy pokud kluci nevřeštěli, nevztekali se a neprudili, což dokážou úplně stejně v Ulánu jako v divočině). Je fakt, že každé ráno přede mne kladlo nové výzvy, většinou spojené s kuchyní. Ať už to byla voda zmrzlá v barelech (sakra z čeho uvařím čaj), nevyřčená prosba o "něco ke kafi", tři obrovští pstruzi ve dřezu (přátelská noční návštěva samozřejmě nepřišla s prázdnou) nebo dva ulovení tetřívci (taťka se na lov strašně těšil a ukázalo se, že střílet ještě nezapomněl). Dva dny po opeřencích skolil ještě dva kusy srnčího, ale to po mně naštěstí nikdo péct nechtěl. Enkh mi také donesl ten nejúžasnější kus zadního hovězího z mladého býčka. Mít ho doma v kuchyni, tak s ním dobrovolně provádím divy, ale takhle mi nezbylo, než udělat z něj ty stejky. Za svou největší výhru považuji to, že jsem se spřátelila s kamny a hlavně s temným tajemným otvorem představujícím troubu. Takže jsem pekla, vařila a smažila, přitom oknem pozorovala dobytek a připadala si hrozně venkovsky a jakoby navráceně do minulého století.

Odpoledne jsme opravdu jezdili na výlety, nebo se zabývali nějakou bohulibou činností. Po dva dny jsme lovili deseticentimetrové pstroužky v polovyschlém a téměř už zamrzlém korytu potoka a převáželi je do řeky. Těžko říct, jestli to bylo k něčemu, ale kluci si to každopádně užili. Dovolili jsme jim chytat rybky z lavóru do rukou a pouštět je do proudu ("tam né, rybičko, musíš tudy!" "Maminko a co řikaj ty rybičky tomu, že je zachraňujeme?") a doufali, že z toho nedostanou zápal plic. Vašík štípal s tatínkem dřevo. Jirka objevil strmé schody do prvního patra a neustále mi tam utíkal. Jednou po obědě jsme jeli do 30 kilometrů vzdálené vesnice jménem Bačiret, kde žijí především Burjati (míšenci Mongolů s Rusy). Po návsi s několika obchody courali důchodci, proháněli se kluci a způsobně cupitala děvčátka s obrovskými mašlemi v copech. Jelikož jsme potřebovali nakoupit, několik koloniálů jsme navštívili a opravdu to tam na nás dýchlo domovem.

Předposlední den jsme vyrazili na celodenní výlet na sever k ruským hranicím. Vašík se hrozně těšil, že budeme rozkládat jurtu. Jeli jsme asi dvě hodiny a kluci v autě usnuli. Bohužel občas se stane, že se děti vyspí špatně a probudí se takříkajíc "zadkem napřed". A jako na potvoru si vybrali právě tohle odpoledne. Sotva oči otevřely, spustily ryk a ne a ne přestat. Na chvíli se vzpamatovaly (takže bylo možné rozložit tu jurtu a naobědvat se v relativním klidu), ale při cestě na úžasnou vyhlídku na tajgu se do toho pustily s obnoveným úsilím. Běsnily tak hrozně, že i kliďas Enkh navrhl, že bychom radši mohli jet domů. Tatínkovy nervy, které se po těch několika dnech v klidu stačily pouze mírně zrekreovat, zkolabovaly. Zpáteční cesta do srubu byla otřesná. Naše vozidlo nese šrámy z jízdy dosud a křehká duše hlavy rodiny také. Pouze původci toho všeho zůstali, zdá se, událostí naprosto nepoznamenáni a stačili od té chvíle ztropit několik dalších scén.

Následující den jsme museli domů. Nechtělo se nám a já už se předem děsila těch devíti hodin jízdy, které jsme měli před sebou. Ale chlapci zřejmě chtěli kompenzovat včerejší katastrofální výlet a chovali se výtečně. Nekřičeli, nekňourali, nehádali se, nevztekali se, nemlátili se a vůbec, projevovali se jako vzorné děti. Idyla byla přerušena až téměř před koncem cesty a hlavní roli nehráli tentokrát naši rošťáci, ale pro změnu opět automobil. Najednou se ozval podezřelý zvuk (jak jinak) vzadu na pravé straně podvozku. Původní rezerva, která nahradila naši první prasklou pneumatiku, nevydržela nápor cesty a roztrhala se na kusy. Aby toho nebylo málo, stačila urvat i celý blatník nad kolem, který se rozlétl po silnici a skorem utrhnout zadní nárazník. Sesbírali jsme odpadlé součástky, vrátili na své místo kolo, které opravil borec v Omnodelgeru a doufali, že těch pár kilometrů domů už vydrží. Vydrželo. Dobří duchové zřejmě přijali naše dary a bděli nad námi až do úplného závěru dovolené. Příště nic nenechám náhodě a půjdu si obejít nějaké to ovó ještě dřív, než na "rekreaci" vůbec vyrazíme.