Od chvíle, kdy se mi narodil první syn, si víc všímám všeho, co se dětí týká. Zprávy, v nichž děti hrají hlavní roli, mě dojmou, vytočí, rozesmutní či rozzuří daleko intenzivněji, než dříve. To je nejspíš normální. Jako matka prostě některým věcem nerozumím. Někdy se však alespoň snažím proniknout hlouběji pod povrch, protože to, co je zdánlivě nepochopitelné, může vycházet z věky prověřených vzorců chování. A někdy je lepší věci akceptovat, než je hned z gruntu odsoudit.
Když se v Mongolsku řekne rodina, myslí se tím široká rodina, zahrnující strýčky a tety, sestřenice a bratrance přes koleno a jejich ženy a švagry a bratry těch švagrů...a mohla bych pokračovat. Někteří z nich mají na venkově jurtu a stáda, jiní bydlí a jsou zaměstnaní ve městě, další o práci nezavadí. Taky mají děti, a mají je rádi. Mají je natolik rádi, že jsou ochotni a schopni se jich na čas nebo i natrvalo vzdát, aby jim zajistili lepší život.
Když jsem přijala chůvu pro svoje kluky, samozřejmě mě zajímala i její rodina. Potěšilo mě, že má taky syna. Kromě toho jsem měla radost, že mluví anglicky. Naučila se to ve Spojených státech, kde téměř dva roky žila a starala se o děti ve smíšené mongolsko-americké rodině. Tak nějak jsem předpokládala, že její syn tam byl s ní. Pak mi ale řekla, že jí vízum ještě nevypršelo a chtěla by ho tam taky vzít, aby poznal Ameriku.
"A kde tedy byl, když jsi odjela?" zajímalo mě.
"Starala se o něj sestra."
"A kolik mu tenkrát bylo?"
"Jedenáct."
Velký kluk, řeklo by se. Ale stejně...Naprosto nelogicky jsem se zeptala, zda se jí stýskalo. Samozřejmě, že se jí stýskalo. Jenže americké vízum stojí velké peníze, skládá se na něj celá rodina a je třeba toho patřičně využít a vydělat mnohonásobně víc, než je plat v Mongolsku. Jenže ona nevydělávala ještě ani dva roky, když měl její syn nehodu. Porazilo ho auto a několik týdnů byl v kómatu. Jeho máma to ale netušila, protože jí nikdo nic neřekl. Příbuzní svorně tvrdili, že je kluk na venkově. Možná jí nechtěli přidělávat starosti, dokud se neví něco bližšího. Možná prostě nechtěli, aby se vrátila domů předčasně, dřív než to draze vykoupené vízum vyprší. Stejně přijela. Její syn je naštěstí v pořádku. A stále oba bydlí v sestřině bytě, na rodinné vztahy tohle informační embargo nemělo žádný vliv.
Nejdřív jsem to nechápala, byla jsem blízka tomu, její rodinu šmahem odsoudit. Tohle se přeci nedělá. Pořád to nechápu, ale už jsem schopná přijmout to jako fakt. Takhle to prostě v Mongolsku chodí. Matky opouštějí svoje děti, dávají je k majetnějším členům klanu a odjíždejí vydělávat do zahraničí, aby jim vydělali na lepší budoucnost. A těm dětem není kolikrát více než rok, dva. Vždyť přeci nezáleží na tom, kdo se o dítě stará, důležité je, že ho má rád. A tohle Mongolové umí. Dokážou milovat stejně svoje děti jako "cizí". Navíc tenhle zdejší způsob adopce je určitě rychlejší a nejspíš i mnohem efektivnější než náš zdlouhavý a byrokratický systém osvojování.
Chůva pracující u našich přátel je těhotná. Je mladičká, svobodná a ještě nedávno jako spousta jejích stejně mladičkých a svobodných přítelkyň plánovala odjet do ciziny pracovat. Docela jsme s kamarádkou prožívaly její rozhodování, zda si dítě nechá, či ne. Dneska je ve čtvrtém měsíci. Měly jsme velikou radost, ale nezdálo se, že ona to nějak moc řeší.
"Představ si, prý maminka rozhodla, že když to bude kluk, nechají si ho. A když to bude holka, dají ji příbuzným na venkov," sdělila mi jednou kamarádka překvapeně.
Mě už to tak neudivilo. Jiný náš mongolský známý je totiž také ten případ. Jeho babička zas našla bohaté vzdálené příbuzné, kteří měli dvě dcery a nutně potřebovali do hospodářství chlapce. Tyhle adopce ale nejsou tak úplně to samé, co u nás. Rodiče se mohou se svými dětmi stýkat, pokud chtějí. Vždyť zůstávají v rodině. A nejspíš, velice pravděpodobně, se mají dobře. Žijí s lidmi, kteří je mají rádi. Docela se mi to líbí, i když vím, že tohle bych nikdy neudělala. Nedokázala bych se svých dětí vzdát. Mámy, které to udělají, jsou vlastně velmi statečné a i když je nechápu, držím jim i jejich dětem palce.
