Nemám rád čas a zdejší imigrační zákon. Můj čas jde jen dopředu a to ještě rychleji než bych si představoval, zákony v lepším případě stojí, v horším se pohybují směrem zpět. Každopádně je tu jedna věc, kterou mají společnou. Jsou proti mě a hrajou to zatraceně dobře. Další 3 měsíce uběhly jako voda a já musím opět vycestovat ze země. Volba je tentokrát vzhledem k předpovědi počasí jasná. Po 3 letech opět pekelná Kambodža. Země s hrůzostrašnou historií, nádhernou přírodou, přátelskými domorodci a ANGKOREM.
Jsou 4 ráno, rozlepuju oči a nadávám si, že to nebyl nejlepší nápad a že jsem radši měl jet zas do Laosu pěkně nočním autobusem. Šílená cestana autobusák prázdnýma ulicema Bangkoku a s thajským Alonsem za volantem mě dokonale probírá. Třináct kilometrů s taxametrem za 50 Kč by určitě bylo zlou noční můrou všech pražských taxikářů. V autobuse hned na začátku dostávám tradiční výbavu na cestu v podobě vody a sušenek, později to doplňuje čaj a osvěžující ubrousek. Krátce před polednem jsem v hraničním městě Aranya Prathet a na hranici to je už jen 7 km. Na motorce za 60 bathů si kladu otázku jestli třeba nesmrdim nebo tak něco, protože už druhej člověk se kterým dneska jedu se snaží překonat rychlost zvuku. Jsem tu. Hranice snů. Díky internetu dokonale připraven na všechny pasti a podvody, které se zde v minulosti staly. Motorkář zastavuje asi sto metrů pred hraniční budovou u malého přístřešku. " Čau, tady je formulář na vízum a my ti pomůžeme ho zařídit". Odpovídám, že to je od nich bomba služba, ale že už vízum do Kambodži mám. Rázně vyrážím k hranici a v duchu si nadávám, že jsem byl zas línej si ho nechat udělat už v Bangkoku. Na sto metrech k budově potkávám dalších 5 pomocníků s vízem. Dostávám výstupní razítko a vcházím do zóny nikoho. No vlastně je to zóna žebráků a dalších pomocníků s čimkoliv co vás napadne, tedy s čimkoliv co je napadne. Nicméně před 3 roky to tu vypadalo o dost hůř, otravů bylo 3x víc a průchod zónou nikoho se podobal slalomu. Slalomu do kopce. Letos je to procházka, ani těch nouzovejch 50 dolarů nebylo třeba si do těch trenek zašívat. Mířím k menší budově s nápisem "VISA". Dva chlapíci s nejspíš falešnejma cedulkama na prsou mě nechtějí pustit k okýnku. Chtějí mi pomoci. Nevadí, zatím si pomalu jak to jen jde vyplňuju žádost o vízum a současně jedním okem sleduju jak to tu vlastně teda funguje. Chlapíci odchytávají všechny co přijdou a chtějí po nich 1000 bathů, což je asi 31 dolarů. Pak peníze vkládají do pasů společně s žádostí o vízum a nosí to k okénku nad nímž je velký nápis "Tourist Visa - 20 USD". Využívám chvíle kdy nemají okénko obsazené a mávám pasem, žádostí a 20 dolary na nechápajícího Bohouše z Bratrstva kočičí pracky za sklem. Nesměle, nooo spíš nechápavě otevírá a prohlíží si tu dvacku co na něj mává a pak mě. "1000 báthů" přikazuje. Uvědomuju si, že v jednu chvíli, při těch jeho nechápavejch pohledech sem na vteřinku ztratil ten výraz sebejistýho borce s okem tygra, kterýho se mi zatim podařilo dobře hrát a vlastně teda i chápu jeho požadavek. Ukazuju na ceduli, kde píšou těch 20 USD a tlačím mu pas dovnitř. Super situace, já na něm vidim jak hraje tu svojí hru a snaží se mě odhadnout jestli dám nebo ne a on zas v tuhle chvíli už jasně vidí, že až tak jistej si nejsem, a že bych možná mohl dát. Po chvíli přetlačování pasu, dvacky a žádosti na obě strany zavírá okno a sedá si. Hmmm skvělý. Ta moje debilní tvrdohlavost, moh sem mu dát 30 dolarů a už bejt v Kambodži, ale místo toho tu hraju tu blbou hru a netušim jak dlouho na to ještě budu mít nervy. Zvlašť když kolem mě dovnitř putujou od pomocníků 3 další pasy s 30 dolarama mi začíná bejt nějak moc horko. Opakuju si, že jsem to přece četl na netu den předtim, jen to zkoušeji a já musim vydržet. Probíhá druhý kolo přetlačování pasu sem a tam a zase prohrávám. V hlavě už mi hořía přemýšlím jestli to mám otočit astěžovat si na thajský straně, že mi nechtěji dát vízum nebo uznat porážku a zaplatit. Kdybych tu aspoň nebyl sám, takhle mě v pohodě přehrávaj a nemůžu nic. Vytahuju mobil a fotím si tu ceduli, na který píšou o 20 USD a pak jakoby dál s nim operuju, že to vypadá, jako když fotim ty rádoby pomocníky. Jeden ke mě přichází a přátelsky navrhuje: "25 USD". A je to. Dostal jsem je, teď mám navrch já. Znovu ukazuju na ceduli a tvářím se, že víc prostě nedám. Chlapík hodně naštvaně odchází a já po pár minutách zase lituju, že sem to nevzal. Vzdávám to. Volám na pomocníka:"OK 22 USD" s vědomím, že jsem vypustil veškerou svojí výhodu. Borec si zvedá sebevědomí tím, že končíme na 23 USD a já pokračuju k imigračnímu. Jsem smutnej, naštvanej a stydím se, že jsem nevydržel a podpořil ty zloděje v uniformách. Imigrační policajt bere můj pas a zdržuje v naději, že se i k němu něco přikutálí. Tentokrát už ale asi zabírá můj reálně nasranej ksicht a další finanční podpora těhle hajzlíků se nekonáV Kambodži se za poslední 3 roky nezměnilo snad vůbec nic. Bída, špína, silnice k Angkoru pořád na hodně místech jak po bombardování a příhraniční mafie profitujícího z každýho turisty na úkor chudejch lidí. Kvůli zdržení na hranici volím jako dopravu ke 150 km vzdálenému Angkoru sdílené taxi. Jsem v houfu místních taxi mafiánů a situace se mi moc nelíbí. "Můžes si vybrat, buď sedět vepředu za 400 báthů nebo vzadu za 300". Volím zadní sedačku, protože představa, že pojedu s 4 kambodžskýma podivnýma zjevama za zády se mi ani trochu nezamlouvá. Měním názor a jsem rád, že jsem si do těch trenek tu padesátku přece jen zašil. "Vzadu je obsazeno, budeš muset sedět vepředu" sděluje mi maník chvíli potom co někam volal. Statečně to beru a dělám jako že telefonuju kámošovi co mě čeká v cíli. "Čau Johne, budu tam asi tak za 4 hodiny a jedu autem s číslem xy., tak zatím kámo".K autu přichází dvě Japonky, prej si ho celý zaplatily a já na přednim sedadle jim prej nevadím. Uffff. Nevím, čím to je, ale když takhle někam jedu sám tak asi moc přemýšlím a jsem moc opatrnej. Musim s tím negativistickým, obranným přístupem něco udělat a víc se uvolnit. Polní cesta lemovaná dopravními značkami s obrázkem nášlapné miny od hranic až k Angkoru už probíhá bez problému, teda až na ty diry, pár tvrdohlavejch krav a jednu výměnu kola. I když je Kambodža v porovnání s Thajskem hodně pozadu tak jí mám moc rád. Je to exotika, u každýho stánku vám tu usmaží žábu nebo tarantuli, v lepších restauracích mají papoušky nebo hady. Lidé si nedrží odstup tak jako je tomu čím dál tím víc v Thajsku, jsou komunikativní, milí a usměvaví. U některých věcí je prostě dobře když zůstavají stejné a nemění se.
V těhle končinách to auta nemají zrovna nejlehčí
Poblíž Siem Reapu - Malá hlídačka domu, rodiče nejspíš právě vozí turisty po Angkoru.
Taky jsem to zkusil. Dá se to, ale dávejte si pozor na chloupky na nohou. Uvízly mi v krku a pár minut jsem bavil místní svým kašlem. Po 4 hodinách drncání dorážíme do Siem Reapu, malého městečka poblíž Angkoru. Zastavujeme před městem, kde čekají tuktukáří-taxi. "Je nám líto, ale auto nemá povolen vjezd do města. Nabízíme vám bezplatný odvoz do hotelu". Vysvětlujuřidičovi, že tuhle akci znám a vím, že ti taxikáři dostávají od hotelu 7 dolarů za osobu, které pak ten hotel přičte na můj účet. Řidič se usměje a bez problémů jede dál do centra. Bydlím ve stejném guesthousu jako minule. Pořád tu ještě na zdi visí ten nápis, abyhosté během pobytu odevzdali zbraně na recepci. K večeři si dávám smažený žáby s citronovou trávou a těším se na další den v Angkoru. Na místo, kde i těm hloupým imigračním zákonům jsem vděčný, že jsem díky nim musel vycestovat z Thajska. Na místo, kde alespoň nachvíli dokážu přemocičas a vrátit ho dokonce pár stovek let dozadu. Pojďte se tam taky podívat
Bayon - jeden z mnoha chrámů v Angkoru. Na fotce to tak nevypadá, ale ve skutečnosti je to pěkně obrovská a složitá stavba.
Co si asi myslí o těch davech turistů co se denně po Angkoru pohybují a fotí si ji?
Některé chrámy byly pohlceny časem. Tady zapomenete na těch 38 stupňů ve stínu, na zpocený lepkavý tričko a nachvíli se cítite v pohodě a šťastný. Aspoň na mě to tak zapůsobilo.
Oběti nášlapných min hrají mezi chrámy. Na ceduli prosí o příspěvek pro postižené, nechtějí žebrat, chtějí si vydělávat hudbou. Hrajou nádherně a vždy jsem jim rád přispěl.
Malej Tarzan na cestě k jednomu ze vzdálenějších chrámů. Tyhle menší, odlehlý chrámy mají kouzlo. Nejsou tam skoro turisti a připadáte si jako byste to místo právě objevili.
Hlavní chrám Angkor Wat. Škoda, že je vždycky totálně obsazenej turistama. Ale i přesto paráda, jeho procházením se dají strávit hodiny. Omlouvám se všem čtenářům, kteří se těšili na kapitolu o nočním Bangkoku, pokusím se příště.
