Život v Bangkoku 2. - turistický průlet denním Bangkokem

Právě skončil  první  letošní  monzunovej déšť  a  byl   to parádní zážitek.  Od jasného rána se  pohled z balkónu na město měnil stejným způsobem  jako když  ve Photoshopu postupně na fotku  aplikujete rozmazávací filtr a ve chvíli když už se to rozmazat víc nedá  to přišlo. Bylo to velký, hlasitý a  úžasný.  Zbožňuju  tyhle krátký a  prudký deště. Stejně jako tlačitko “undo” v tom Photoshopu dokážou  vyčistit pohled tak až z toho bolí oči a člověk  si  říká, že by to moh  zase  radši trošku máznout. Škoda  že  to nepřišlo o  dva,  tři  dni  dřiv, kdy  tu probíhaly  oslavy  thajského nového roku. Tyhle oslavy  totiž změní Bangkok  a  vlastně  celé  Thajsko  na  vodní svět.

Každých  padesát  metrů  je umístěno bojové stanovistě s barely naplněnými vodou a dostat se v tyto dny do nejbližšího obchodu paradoxně   například  pro  vodu  se  stavá  opičí dráhou vedoucí mezi  těmito stanovišti, volně se pohybujícími ozbrojenci s vodními děly z Tesca za 200 báthů a vždy nečekaně zezadu přijíždějícími pickupy  na jejichž  zádi  je sud  s vodou a skupinka  pěti až  deseti  radikálů,  kteří  nešetří  ani   ženy  a  staré lidi . Pokud  má  člověk  v  naší čtvrti strach se plazit  mezi prašivými  pouličními psy za  auty stojicími podél ulic,  tak  má na výběr už  jen jednu možnost a tou je pokusit se  moc neotevírat  pusu  aby  tu  snahu  mistních o dokonalou  hydrataci  kromě  zevnějšku neodskákaly taky například ledviny. 

Bangkok ve dne a Bangkok v noci je asi tak něco jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Pojďme se spolu dnes alespoň částečně podívat na toho prvního. Na toho, který  je považován většinou za toho lepšího. Ovšem zároveň taky na toho, který by alespoň pro mě nebyl tím čím je bez toho druhého. Svůj obvyklý výlet s návstěvou  začínám jízdou zdejší nadzemkou - tzv. skytrainem. Probíhá nadšení z vyspělé technologie,  perfektní čistoty a krásných výhledů na město. Je mi jen líto, že radost u většiny  těch co stojí přímo pod klimatizací  a krásně se chladí po opuštění venkovní sauny, vystřídá večer  bolest v krku. Ale co, já jim to říkal. Stejně je to  do do půl dne  přejde, když uz znovu do klimáku nepolezou. Problém je ten, že tam vždycky stejně vlezou znovu.  

Trasa skytrainu končí pár kroků od přístavu na vodní tepně Chao Phraye. Při jízdě turistickým člunem po řece je zajímavé poslouchat zdejšího průvodce s mikrofonem, který postupně odříkává jména přepichových hotelů kolem řeky tónem, jako když ve válečnejch filmech čtou ty seznamy lidí, který zatklo gestapo. Vůbec si neuvědomuje, že to na co všichni Němci střílí svými Canony nejsou ty nic neříkající vysoko do nebe stoupající stavby, ale ty pomalu se rozpadající malinkatý domečky obrostlý řasama, z jejichž verand skáčou malý hnědý postavy do vln týhle nádherný, živý  řeky. Po pár zastávkách se okolí řeky promění k nepoznání a jeden chrám střidá druhý. Je čas vystupovat. Opravuji - je čas vyskakovat.

Wat Arun je skvostem staré části Bangkoku na západním břehu řeky a výhled  z jeho vrcholku určitě stojí za 50 báthů vstupného. Stojí i za  únavu a strach, který některým návštěvníkům způsobují  velmi vysoké schody, které občas přecházejí spíše v hodně nakloněnou  rovinu.

Dostáváme se ve zdraví dolů a  míříme trajektíkem na druhý břeh, odkud  to je  asi 25 pouličních prodavačů  daleko  do chrámu Wat Pho.  Dalších 50 báthů, stížnosti na slabé baterie ve foťáku, návštěva WC. Velký 42 metrů dlouhý budha si tu leží a nepostaví ho ani vrchol sezóny a davy turistů, kteří zoufale hledají místo odkud by si ho vpixelovaly do svých digitálů pokud možno celého. Jen tak mimochodem, nejlepší je to od nohou.

Následuje prohlídka okolního areálu, kde je možné spatřit stovky  dalších  menších budhů a pár větších a kdo ještě pořád nemá "budha otravu" a tuší kde  hledat, tak objeví téměř skoro vždy prázdný, nádherný chrám s uchvacujicím oltářem a navrcholu sedícím, lesknoucím se zlatým budhou. Tohle místo mam moc rád, dokážu tu sedět i pár desítek minut což je u mě stejný výkon jako kdyby si dal Michael Jackson pauzu mezi dvěma plastikama delší než dva tedjny.

Při východu z areálu už na nás dorážejí tuktukáři s velmi výhodnými nabídkami na svezení k dalši atrakci ať už je kdekoliv.

Ceny jsou tak neuvěřitelně blízké nule, až to budí dojem, že Thajsko předběhlo  Severní Koreu a jako první proťalo cílovou pásku s nápisem komunismus. Super nabídku překvapivě nedoporučuju brát, pokud se člověk vyloženě nenudí a nechce se projet po  obchodnících se šperky, zlatem, drahokamy a obleky, velkými bratry těch strašně hodných a levných tuktukářů. Prosím tuktukáře aby nám dovolil za svezení zaplatit a po pár minutách už stojíme před kralovským palácem.  Vstupné 250 báthů u mnohých  sráží koutky úst směrem dolů jako by v nich najednou měli piercing z proklatě těžkého olova, ale postupným průchodem komplexem královského paláce tato závaží odpadají a na konci prohlídky je opět vidět colgatem vybělený chrup. Jsem rád, že neprovádím  Rusy nebo Bulhary, zlata bylo v paláci k vidění už dost. 

Pár kroků k řece a už si to na malém člunu s nesnesitelně řvoucím motorem kličkujeme po úzkých kanálech starého Bangkoku. K vidění jsou paní veslující na malých lodičkách naložených ovocem a suvenýry, další chrámy, pár varanů, banánovníkový džungle a  sedmiletí kluci hrající na schovku v tmavé, smradlavé vodě. Mávají na nás, asi chtěji abysme se přidali. Sorry hoši, strašně rád bych tam za váma skočil, ale bojím se, že by to moje zdravotní pojišťovna  nemusela pochopit.  

Sluneční žár pomalu slábne a posledním místem na dnešním programu je chrám Wat Saket. Umělá hora uprostřed města, na jejímž vrcholu je chrám a  výhled na celý Bangkok. Vstupné se nekoná a  proto  vždy s radostí vhazuju dvacku do bedýnky pro dary.

Tohle místo je zvláštní. Vim, že je to celý umělý a i přesto  tu cítim něco co nedokážu identifikovat. Něco jako energii a něco co mě tu vždycky nutí koukat zasněně do neurčita a pak si nikdy stejně nemůžu vzpomenout na co jsem to vlastně myslel. Znáte to, zíráte do blba, v mozku je vyplej ten spojovaci článek mezi tim na co myslíte a pamětí a přitom všem paralelně vnímáte okolí a připadný otázky na vás, ale nedokážete se vymanit z toho komatu a  ještě  nějakou chvíli máte ten vyhulenej pohled do dáli. Je čas jít dál, ale rád se sem zase pro to něco vrátim i když vim, že přístě zase stejně nebudu vědět co to „něco“ bylo. Pomalu se stmívá a Bangkok nabírá svoji druhou podobu, tu která je většinou viděna jako ta velmi špatná. Zkusím vám ji příště představit.