Ti druzí

Jsou divní. Jde z nich strach. Jejich řeč je nepochopitelná, názory zmatené a zvrácené, hodnoty křivé, nápady nebezpečné. Ohrožují nás a zneklidňují. Ti druzí.

Vyznáváme ty správné hodnoty. Vyznáváme nejlepší... totiž co nejlepší, jediné správné náboženství. Zastáváme správné politické postoje - což nás dělí od těch, kdo zastávají postoje jiné, tedy hloupé, nesprávné a nebezpečné. Máme správnou barvu pleti, správně rovný nos, správnou velikost bot a mluvíme správným jazykem. na rozdíl od Těch druhých.

Vždy se najdou Ti druzí. Ačkoli vypadají jinak docela chytře, volí jinak než my. Nejsou ochotni přijmout, že naše víra je jediná správná a prostě ji třeba ani neberou v potaz. Dokonce tu a tam, jistě s promyšleným úmyslem, urážejí našeho, totiž jediného, Boha. 

Vždy se najde někdo, kdo umí poukázat na důležité dělení společnosti: My a Ti druzí. Oni jsou bohatí a my chudí. Nebo obráceně. Volí Frantu a my chceme Pepu. Jejich strana jsou zloději, zatímco naše samozřejmě ne. Maximálně tu a tam někdo uklouzne, ale to je individuální selhání.  

I ve Španělsku ve třicátých letech byli My a Ti druzí. Skončilo to občanskou válkou, po které následovala nehezká fašistická diktatura. Abychom nežili v iluzi, kdyby tu válku vyhráli Ti druzí, ona by ta následující diktatura, která z občanské války musela vzejít zákonitě, nebyla ai o chlup lepší. Komunistická diktatura po Španělsku... to bychom dnes koukali, co bychom se dočetli v dějepise. A koneckonců v Rusku pár let předím také najednou byli Ti druzí. A kdyby náhodou zvítězili Ti druzí, nedělejme si iluze, že Kolčakova diktatura by byla nějak lidumilnější než ta Stalinova.

Prostě, problém není v tom, kdo jsou Ti druzí. Průšvih začíná v okamžiku, kdy někomu uvěříme, že existují. Jakmile jsme My a Ti druzí, prohráli jsme a stali jsme se pimprlí v cizím nepovedeném divadelním kusu. Protože  Ti druzí nejsou žádní démoni a ufoni. Jsou to naši sousedé, kamarádi, rodinní příslušníci. Jsou to ti, které máme rádi, jen jsme na to v nějakém zatemnění mysli zapoměli. Je to kus nás samotných. Můžeme argumenty bojovat proti jejich názorům, můžeme ignorovat jejich víru, můžeme se smát hudbě, kterou poslouchají, ale jakmile se necháme přesvědčit k tomu, že je správné bojovat proti nim osobně (jsou to přece Ti druzí), jsme v kelu.

Celá léta se situace u nás kolébá na hranici toho, jestli začneme hrát hru na Ty druhé, nebo se vzpamatujeme a uvědomíme si, že žádní Ti druzí neexistují. Že jsme to vždy jen My. A názory nebo víra jsou námětem k přemýšlení, diskusím, někdy plebiscitu, ale nikdy k rozlomení společnosti na nás a Ty druhé.