Naše současná civilizace považuje za zcela samozřejmě něco, co ještě do nějakého 17. - 18. století bylo naopak zcela nepředstavitelné. A tím je odluka státu a církve (církví).
Podíváme-li se do dějepisu, pochopíme, jak moc tenhle způsob myšlení byl cizí našim předkům ve středověku a podíváme-li se na mapu světa, pochopíme, jak moc je cizí ve velké části světa i dnes.
Nám připadá jasné, že společnost a stát jsou sekulárním prostorem. Abych předešel nedorozumění - nikoli ateistickým, ale sekulárním. (Kdo by potřeboval přesnější definování termínů, doporučím tento web >>) Tedy prostorem, v jehož rámci může každý svobodně vyznávat libovolné náboženské přesvědčení či být přívržencem jakékoli duchovní cesty a ostatním lidem to bude víceméně jedno. Aby to mohlo fungovat, musí být stát od víry důsledně odstřižený. Stát a společnost musí fungovat na principu občanském, a víra je cosi ve zcela jiné kategorii.
Protože jsme tady v Evropě měli už plné zuby náboženských válek, respektive válek, v nichž se náboženství stalo efektivně zneužitou záminkou, došli jsme k obrovské náboženské toleranci. Mnoho lidí se dnes bojí, že se naše civilizace odduchovněla, ale není to pravda. Jednak, ač řada z nás není křesťany, vyrostli jsme ve světě, v němž křesťanství tvoří jeden z klíčových kořenů.
Etické imperativy jako Nepokradeš, Nezabiješ... jsme sice kdysi převzali už z judaismu, ale dnes jsou pro nás čímsi absolutně jasným, je to neoddělitelná součást naší civilizace. Krom toho, Evropané vůbec nejsou světem, který by ztratil duchovno, jen u nás duchovno nabralo formy a projevy, které se zásadně liší od duchovního světa třeba ve středověku. Naše duchovno je velice intimní, individuální a nemáme potřebu ho hlasitě předvádět. Tedy až na výjimky. A slovo víra pro nás má velice duchovní a křehký význam. Je to něco, co si zaslouží velkou úctu, do čeho nikdo nemá právo krafat a na co má každý právo.
A tady je kámen úrazu. Jakmile se někdo zaštítí pojmem víra, vytváří si obrannou hradbu, která je pro nás nepřekročitelná a neodvážíme se jeho právo na víru zpochybňovat. My tušíme, že právo každého končí tam, kde začínají práva druhých lidí. Věci jako listinu práv a svobod považujeme za nepřekročitelné a pro nás srozumitelné. Pro svět islámu je to ale úplně jinak. Listina práv a svobod je zajímá jen potud, dokud je možné argumentovat, že mají právo na svou víru a provádění svých náboženských rituálů. Ani ve snu je nenapadne uvažovat nad tím, že většina z nich je v přímém rozporu s touto listinou nebo, že tam, kde se dostanou k politické moci, Listinu práv a svobod zahazují do koše mezi svými prvními politickými opatřeními.
Naše pojetí víry je vlastní právě jen nám. A je zcela vzdálené světu současného islámu. Svět dnešního islámu je myšlenkově někde tam, kde Evropa byla před papežským schizmatem a husitskými válkami, o reformaci ani nemluvě. Islamista řekne víra, ale myslí politický systém. A nevnímá, že by mezi tím mohl být rozdíl. Pokud my říkáme, že v Evropě má každý právo na svou víru, on v tom slyší, že má právo na to prosadit tu svůj politický systém, své zákonodárství, svou civilizací nahradit tu naši. Protože tu nechápe. Pro něj je čímsi absurdním a neúplným, jako by byla pro fanatického křesťana ve středověku.
Všimněme si, oč jde nejen v dnešním Iráku nebo Sýrii, ale oč jde v průběhu celého arabského jara. To není námi chápaný politický boj, to je civilizační střet mezi pojetím státu odděleného od víry (který by respektoval právo na víru a její svobodu) a čistě politického konceptu teokracie, náboženské vlády.
Islamistům nejde o svobodu víry, nejde jim o disputace o podobě víry, nejde jim o Boha nebo vztah k Bohu, nechtějí lidem pomoci v hledání duchovních cest - jde jim o politickou moc a nekompromisní likvidaci odpůrců této (teokratické) politické moci.
Zatímco dnešní křesťanství je záležitostí čistě duchovní, dnešní islám (stejně jako středověké křesťanství) jsou záležitostmi kompletně politickými. A je věc našeho naprostého nepochopení tohoto civilizačního rozdílu, pokud k islámu přistupujeme jako k jakémukoli jinému náboženství. Islám je politická ideologie. A to ideologie velice ostře vymezená, ideologie s absolutním mesianistickým komplexem (cítí se nejen oprávněna, ale přímo povinna se replikovat a šířit) - a tedy spravedlivě odklízet všechno, co teokracii stojí v cestě. Islám je politická ideologie stejně dravá a nesnášenlivá jako komunismus, fašismus nebo nacismus. Fašistofob, to zní fakt divně. Co je špatného na strachu z fašistů. Vrahofob zní také ujetě. Zato islamofob je dobrá nálepka. Bojí se islámu, je to jistě netolerantní primitiv. Nic cool, free ani hipsterského.
Kdybychom si nejrůznější požadavky, které islám vůči Evropě a jejím obyvatelům vznáší, jen maličko upravili a místo víry napsali, že jde o politické přesvědčení, okamžitě bychom viděli, oč jde. Viděli bychom v plném světle vizi, která je tak nepodobná jakémukoli jinému náboženství a tak podobná politickému extremismu, že bychom ani na okamžik neváhali a postavili ji na roveň nácků.
Jenže je oblečená do kabátu "náboženství". To jí v našem světě dává nejlepší obranné mimikry. Bojovat proti fašismu, to je správné. Bojovat proti "náboženství" je xenofobní. Vždyť ho přece vyznávají i slušní lidé. Ano. Většina muslimů jsou slušní lidé. Mezi komunisty nebo fašisty také byla spousta chytrých a slušných lidí, kteří se jen nechali stáhnout davem. Nic to nemění na tom, že komunismus nebo fašismus byly a jsou nesnášenlivé politické ideologie neslučitelné s naší civilizací a systémem hodnot, který vyznáváme.
A na islámu není nejstrašnější, že ho prosazují militantní bojůvky, které svým odpůrcům uřezávají hlavy a vystavují to na youtube, protože ti nepředstavují většinu muslimů a ani za většinu muslimů nemluví. Na islámu je nejhroznější systém hodnot, které jsou jeho implicitní součástí. Od islámu nás nedělí víra. Od světa islámu nás dělí pět staletí vývoje.
Související články
Do Evropy nemíří žádní uprchlíci >>
Invaze >>
Zapomeňte na svobodu, přichází svět míru >>
Politické hnutí převlečené za náboženství >>
Hate free zone >>
Chci pomoci Afričanům >>
Divokým Kurdistánem >>
