Dokola koukolem čtu o tom, jak je naše civilizace vyprázdněná, bezduchá, dekadentní a vlastně už jde jen o zoufalé torzo směřující k svému nutnému zániku. Ta neodbytná jistota že jsme ztraceni mě fascinuje.
Občas mi přitom vytane vzpomínka na Prokopia, který kdesi citoval generála Belisaria "Bitva je ztracená až v okamžiku, kdy akceptujete svojí porážku". Ale důležitější je uvědomit si, jak moc je tento defétistický pohled na nás samotné mylný.
Nitka úvah se začíná odvíjet od představy, že jsme duchovně prázdní a vykořenění, nešťastníci, kteří ztratili vlastní kořeny. A následuje mravoučné pokárání, že je třeba vrátit se ke křesťanským kořenům, ze kterých jsme vzešli. Jenže pravdou je úplný opak. Křesťanství jednak není jediným kořenem naší civilizace, i když samozřejmě patří mezi ty úhelné, ale hlavně, my jsme se od toho podstatného, co je unikátním jádrem křesťanství, nevzdálili. My jsme ho totiž přijali za výchozí prisma svého pohledu na svět. A to tak implicitně, že jsme ztratili potřebu odkazovat se na něj.
Zásadní etické hodnoty, které nám židovsko-křesťanský kořen naší civilizace přinesl, jsme přesunuli mezi axiomy, o kterých nemá smysl diskutovat. Nezabiješ, nebudeš krást, nebudeš znásilňovat... to není třeba řešit a odkazovat na Bibli. To bereme jako výchozí hodnoty naší civilizace. A berou je tak i lidé, kteří se jinak považují za striktní ateisty, kteří o Bohu nechtějí ani slyšet.
Že jsme z těch základních křesťanských hodnot oškrábali a zahodili tuny nánosů, které do něj přišly během středověku a v průběhu věků se přežily? Že tolik lidí odmítá mít cokoli společného s jakoukoli z církví, že odmítá jakékoli náboženské texty? Jistě. Naše křesťanství, a to i křesťanství evropských absolutně nepraktikujících ateistů, je velmi niterné, intimní. Mnoho lidí velmi intenzivně debatuje v pojmosloví buddhismu, new-age mýtů, případně i v pojmosloví naprosto racionálním a "ateistickém". Ale pozor: Jakmile sjednotíme pojmy, stáváme se "kompatibilními" s prvotním, gnostickým, křesťanstvím se vším všudy. Je jedno, že mnoho lidí se nad tím konstatováním otřese.
Naše "ateistické" debaty o neexistenci Boha jsou kruhu Ježíšových žáků mnohem blíž, než okázalé držení církevních rituálů a dogmat. Nepotřebujeme sebepotvrzování masovostí, souhlas tisíců souvěrců, že to vidí přesně stejně jako my. Duchovnost nespočívá v tom, že budeme pravidelně chodit do kostela, respektovat nefungující předpisy nebo hlasitě deklarovat svou víru; k duchovnosti nepotřebujeme kněží a církev. I když pro kněží všech druhů je existenciálně nutné přesvědčit nás o opaku. Co je vyprázdněné a ducha-prosté není společnost, ale právě církev, resp. církve, které tuto proměnu nepochopily.
Sekularizace není znakem naší duchovní prázdnoty, ale naopak je průvodním znakem zvnitřnění naší duchovnosti. Jsme společností, kde se o duchovních otázkách velmi intenzívně a doopravdy uvažuje. Protože kdo o věcech duchovních přemýšlí, potřebuje prostor pro vlastní závěry a pocity. Prožít je. A to i tehdy, pokud jim neříká Bůh, ale třeba Vesmír. Kdo o víře nepřemýšlí, je schopný akceptovat hotové "správné" výklady kazatele. Lidé, kteří o věci přemýšlí dochází - zákonitě - k různým závěrům. A sekularizace je pak jediný funkční modus, ve kterém tato různost může existovat.
Jedině společnost, která bude plně sekularizovaná a v níž bude víra věcí intimní a soukromou, může tuto opravdovou duchovnost umožnit. Jakmile od víry odvozené náboženství začne pronikat do veřejného života - a co nejhůř, ovlivňovat zákony - duchovnost se mění na prázdnou a formalizovanou šarádu. Čím striktnější náboženské zákony a čím jednoznačněji vykolíkované náboženství, tím méně opravdové a prožívané duchovnosti.
Naše společnost je tedy sekularizovaná ne proto, že by odmítla víru a duchovno, ale proto, aby pro ně vytvořila místo. Místo pro opravdovou vnitřní spiritualitu. Naše duchovno nevyprchalo, změnilo svojí podobu a formu. Proniklo nám pod kůži a svrchu se stalo méně patrné.
Jestli někomu schází ventilované projevy náboženské příslušnosti, není to debata o spiritualitě. Lidé, kteří mluví o vyprázdněnosti, ve skutečnosti jen formulují vlastní nepochopení hodnot, ke kterým jsme za naše - mnohdy krvavé - dějiny došli. Mluví o vlastním bloumání a hledání, nepopisují stav naší společnosti, popisují stav svůj vlastní. Duchovně prázdní jsou spíš ti, kdo moralizují o potřebě návratů a nalézání toho "pravého" duchovna, než ti, kdo se považují spíše za nevěřící, často za ateisty. Společnosti velmi hlasitě deklarující svou náboženskou příslušnost jsou uvnitř mnohem povrchnější a prázdnější.
Naše společnost není vyprázdněná, bez hodnot. Hodnoty naší civilizace jsou poměrně striktně a srozumitelně formulované. Život považujeme za hodnotu nedotknutelnou a nadřazenou jakékoli víře nebo ideologii. A to je v neslučitelném střetu se společností, která na první místo staví právě ideologii.
Na dalším místě vnímáme svobodu. Někdy dokonce obě hodnoty vnímáme v opačném pořadí a jsme ochotni pro svobodu zemřít.
Hodnotou je nám vědomí vlastní jedinečnosti, individuality a respekt k jedinečnosti druhého. Včetně jeho spirituality.
Ještě má někdo pocit, že je naše civilizace vyprázdněná a že před pár staletími bylo lépe, případně, že je oduševnělejší civilizace, kde se lidé sice pětkrát denně veřejně a nahlas modlí, zato ta čtveřice výše vypsaných hodnot jim neříká vůbec nic? Nebo málo meditujeme a moc si bereme tu hodnotu života a svobody?
Ne, opravdu ne, nepotřebujeme hledat svojí duchovnost ani etiku, ani se k ní vracet. Potřebujeme si jen uvědomit, že ji reálně žijeme.
Související články
Do Evropy nemíří žádní uprchlíci >>
Invaze >>
Zapomeňte na svobodu, přichází svět míru >>
Politické hnutí převlečené za náboženství >>
Hate free zone >>
Chci pomoci Afričanům >>
Divokým Kurdistánem >>
