Casting je dobrodružství nejen pro herce a ty, kteří by se rádi stali budoucími hvězdami, ale i pro režiséra a ty, kdo casting pořádají.
MaturitaJan Navrátil
Casting a obsazování filmu probíhá vždycky trošku jinak a záleží na spoustě okolností. Úplně jinak to dělají velké hollywodské produkce a úplně jinak to logicky probíhá u nás. Zvu vás k nahlédnutí do castingu očima režiséra.
Casting na Maturitu probíhal v lednu 2013. V ruce jsem měl scénář a tedy představu o tom,jaké postavy tam potřebuju. Pro mě je hodně důležité najít typy, které se co nejvíc blíží té představě. Já vím, že dobrý herec by měl zahrát leccos, ale popravdě tomu moc nevěřím. Většina herců, včetně těch se zvučnými jmény, hraje prostě sebe v nějaké toleranci, a umění není je donutit se před kamerou zapřít a stát se někým jiným, ale najít takové herce, pro které bude snadné se s postavou sžít a kteří s ní budou mít co nejvíc společného. Protože pak budou věrohodní. A to paradoxně občas i v případě, že vlastně nejsou ani nijak skvělými herci. Takže tu a tam je možné obsadit i člověka bez zkušeností, který by v divadle zcela pohořel, ale dokáže-li se zbavit stresu a chovat se před kamerou přirozeně (což není snadné), může se to povést.
V Česku je typické, že herci hrají jak v divadle, tak ve filmu. Obojí je pravidelně placeno mizerně a tak není nic neobvyklého, že herec přes den hraje ve filmu (nebo seriálu) a večer má představení v divadle. (Zprávami z bulváru popisujícími příjmy vybraných mediálních celebrit by se čtenář neměl nechat zmást). Je to hrozně náročné a vůbec ne šťastné. K tomu se u nás docela dobře učí herectví divadelní, ale vlastně skoro vůbec filmové. A ona to jsou dvě poměrně nespojitá řemesla. U divadelních herců pak velmi často režisér na filmovém place musí pronášet něco jako Bylo to dobrý, ale poprosim teď ještě jednou civilněj.
Tedy když máte v ruce scénář, první vás samozřejmě napadají herci, které znáte, které máte nakoukané z divadel nebo jiných příležitostí a říkáte si, jestli to nejsou právě oni. Někdy vás napadne obsazení nějaké postavy hned a je to ono. Hlavní role často obsazujete tak, že oslovujete konkrétní herce s nabídkou či pozváním do castingu.
Ale většinu postav najdete až během castingu.
Mě nejvíc baví a pomáhá taková podoba castingu, kdy účastníky (víceméně náhodně) rozdělíme do pětic a rozdám jim kratičký, několikastránkový scénář (který je pro ten účel napsaný), který tato pětice v nějaké interakci má zahrát. Účastníci si pak někam na chvíli sednou a aspoň trochu se zorientují ve své roli, zkusí se naučit text (není ho mnoho) a představí si, jak budou reagovat na své kolegy.
A pak se tato skupinka sejde před kamerou a sehraje svůj kus. A abych jim to trochu zpestřil, na konci zkusíme pokračovat jednu-dvě minuty dlouhou improvizací. A to celé si natočím na kameru. Na casting k Maturitě přišlo něco přes 200 herců (různě zkušených), tedy asi 40 pětic.
Potom to teprve všechno nakoukávám. Je zajímavé, že zdaleka ne vždy ten, kdo je v osobním kontaktu výrazný, protřelý, musí stejně dobře působit i na kameře. A hlavně, leckdy sice přijdou dobří herci, ale míjí se s postavami, které potřebuji ztvárnit.
U větších projektů, kde na casting chodí daleko víc zájemců, režisér časo nesleduje úplně všechny, ale nechá si od castingové agentury nebo tzv. casting directora udělat předvýběr. V něm vyřadí ty, kdo by to nezvládli - nejsou schopni naučit se text, reagovat na situaci, nedokážou se chovat přirozeně atd. a režisér už vybírá jen z těch, kteří by to měli zvládnout dobře.
Vypadá to hrozně složitě, ale většinou, když si pak vklidu pustíte video s natočenými scénkami, hned víte, kdo je kdo. Kdo umí a má zkušenost, kdo se to bude umět naučit, nebo kdo by byl úplně nepoužitelný. Na druhou stranudocela běžně si na jednu roli umíte představit několik různých herců a dlouho ak přemýšlíte, který do ní zapadne lépa, jak to ovlivní jiné role atd. Takže dokolečka nakoukáváte hromadu videí a představujete si.
Docela rád obsazuju herce, kteří nejsou otřískaní v x jiných filmech. Má to velkou nevýhodu - třeba u Maturity se mě víceméně všichni (sponzoři, distributoři, média...) ptali na jedinou věc: Hrajou tam nějaké hvězdy? A já jim říkal, že spousta. Protože je to pravda. Hraje tam několik skvělých herců, o kterých za pár let budou všichni vědět. Ale oni byli nespokojeni, protože tm nezněla ta jména, která dokolečka prováří bulvár. Ale má to velkou výhodu: Ti herci hrají skutečně tu postavu a není to jen další prázdná předváděčka celebrity z titulní stránky.
Koneckonců, v tomhle zcela objektviním zpravodajství si to můžete vyslechnout z první ruky:
Leckdo se do článku možná začetl s přáním zjistit, jak to udělat, když se člověk chce dostat k hraní ve filmu. Jak to zařídit, aby ho na takový casting vůbec někdo pozval.
Snadné to samozřejmě mají ti, kdo už studují herectví, nebo hrají v divadlech. Ti navíc většinou už vědí, kudy na to, protože to je součástí profese.
Těm ostatním můžu poradit v zásadě dvě věci:
Tou první je najít si několik castingových agentur, ověřit si, zda opravdu fungují a zapsat se tam. Většinou to není úplně zadarmo, ale bývá to v řádu nějaké stovky. Nespoléhejte jen na jedinou, na různých projektech dělají různé agentury a spíš buďte v několika takových databázích. A pak, nemáte-li zkušenost, berte cokoli přijde, vymetejte castingy, pamatujte, že obsazování není jen o tom, jestli jste hvězda, ale hodně o tom, jestli se trefíte do představy režiséra o té postavě. Takže žádný neúspěch, odmítnutí, nesmíte brát osobně. Neznamenají, že jste nýmand, ale že jste se nehodili pro tuto roli. Ani kompars zezačátku nesmí být pod vaši úroveň, získáte zkušenosti, kontakty. Stojíte-li o nějaké reference, jaké má kdo s kterou castingovkou zkušenosti, sledujte třeba skupinu https://www.facebook.com/groups/pracanti/.
Druhá cesta je poslat režisérovi informaci, že existujete - fotky, CV, odkaz na video na youtube. Pravděpodobně se neozve a když, tak s informací, že právě nic takového nepotřebuje. Ale skoro jistě si ten kontakt někam uloží a až bude nějaký casting pořádat, někdo z jeho produkce vás na něj pozve.
