Uprchlíci potřebují naši první pomoc, nikoli druhou

Tento týden bohužel potvrdila OSN to, o čem média informovala již v předchozích dnech: Belův chrám v syrské Palmýře, památka nedozírné hodnoty, byla nemilosrdně zničena extremisty z tzv. islámského státu.

Zanikl tím doslova unikátní doklad cenných ruin tzv. palmýrské kultury, vystavěné v 1. a 2. století n.l., jež jsou navíc dokladem silného vlivu Řecka a Říma na tento region. Jejich objevení v 18. století mělo značný vliv na klasicistní architekturu Evropy. Belův chrám byl nejvýraznější stavbou palmýrského umění a figuruje na seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Podobně si islámský stát vybíjí zlo také na dalších cenných stavbách, na nichž se projevují vlivy západních civilizací.

Sýrie je zmítána od března 2011 občanskou válkou mezi vládou Bašára Asada, opozicí, rebely z islámského státu a kurdskými milicemi. Rodina Asadů si v zemi udržuje své dominantní postavení od roku 1963. Po celou dobu jejich vlády přitom platil v zemi výjimečný stav, který al-Asad nechal zrušit až v roce 2011 – po 48 letech! Systematicky byla a dodnes jsou pošlapávána občanská práva syrských občanů, což se projevuje ve všech oblastech každodenního života.

Statistiky mrtvých a uprchlíků během této občanské války jsou tragické: ví se jistě o nejméně 220 000 mrtvých. Z celkového počtu ais 22,5 miliónů občanů Sýrie jich nejméně 4 miliony uprchlo do zahraničí, dalších takřka 8 milionů je na útěku v rámci území Sýrie. Takovýto migrační pohyb není v současnosti doložený nikde jinde na světě.

Dovedete si představit, že žijete v takovémto státě, který ukazuje nejen vůči vám samým, ale i vůči vašemu blízkému okolí takovouto neúctu a pohrdání? Dokázali byste žít v zemi, která by byla neustále ohniskem bojů, jejíž části by ovládali teroristé a v jejímž čele by stál diktátorský režim, v zemi, která by potlačovala svobodu slova, pošlapávala občanská práva a nenechala vás ani vaše děti studovat a svobodně žít? Rozumíme pak přeci dobře těm, kdo takovémuto režimu říkají „ne“, kdo zde žít nechtějí, kdo mají strach nejen sami o sebe, ale také o životy svých dětí.

Toto je totiž realita syrského problému a také každé jiné diktatury, která nechce ve svých řadách trpět oportunisty a kritiky. A je to také realita syrské společnosti, která je rozštěpená, dezorientovaná a má strach o přežití. V Sýrii totiž vidíme to, co je vždy typické pro diktatury a nevyspělé státy: elity země se obrátily proti společnosti a škodí jí.

Stát se pak fakticky rozpadá, zaniká vazba mezi těmi, kdo vládnou, a těmi, pro které vládnou. To je stará pravda o nutnosti dobrého vztahu a respektu mezi vládou a ovládanými. A těmto lidem, kteří zde možná přímo nebojují o svůj život, ale určitě chtějí žít svobodně, chtějí se realizovat, vzdělávat, prostě žít lépe a nikoli pod zhoubnou diktaturou nebo v područí islamistů, pomáháme. Tedy měli bychom pomáhat. To si jistě zaslouží. Oni potřebují první pomoc a my bychom ji neměli poskytovat až jako druzí…