Nesnesitelná lehkost bití

Díky vysoké důvěře v evidence STB dnes s jistotou víme o neskartovaných agentech. Někdy mám ovšem dojem, že nám to vykládají dnes ti skartovaní agenti, jejichž hloubka fanatismu a ochota zakopat se na desetiletí ve lpění na ...

Díky vysoké důvěře v evidence STB dnes s jistotou prý víme o neskartovaných agentech. Někdy mám ovšem dojem, že nám to vykládají dnes ti skartovaní agenti, jejichž hloubka fanatismu a ochota zakopat se na desetiletí ve lpění na „tehdejší realitě“ hraničí s až osobním týráním.

Kdysi česká veřejnost týrala tatíčka Masaryka, Emu Destinovou, dodnes týrá Eduarda Beneše. Kdyby byla vyhlášena anketa o nejkontroverznějšího Čecha, tak Eduard jistě vyhraje. Další v pořadí budou Jarek Nohavica, Milan Kundera a možná vás napadnou i další slavní nešťastníci, třeba i Jiřina Bohdalová.

Milan Kundera a Jarek Nohavica jsou kvalitativně mimo diskuzi. Jejich artistní výkon již přesáhl hranici nadprůměrnosti a stal se takřka legendou či vědečtěji pojato fenoménem. V případech obou jmenovaných umělců je na počátku antikampaně osobní animozita. V případě Milana Kundery je nepřátel mnoho a nerad bych na někoho zapomněl. U Jarka Nohavici je za antikampaní Jaroslav Hutka, který se vžil do role oprávněné osoby a začal kádrovat podobně jako kdysi komunisté. Nevím kam až sahá jeho pomsta a kde začíná jeho boj s vlastní průměrností. Kdybych si měl vybrat koncert Hutky nebo Nohavici, vybral bych si Jarka, protože to bude excelentní výkon seslaný zčásti od Boha, ale také podepřený tvrdou osobní dřinou. I když dodřít se do průměrnosti jde rovněž. Jardovi to prostě nejde v tak širokém pásmu. Má svoje skalní publikum, ale nepřekročí hranice celkem jednoduchého písničkáře jednoho stereotypního výrazu.

Je to podivné. Někdy si říkám, že jsem jako dítě. Myslím si, že když něco vím já, vědí to všichni. Ale mnoho lidí nikdy nevidělo anebo i nepochopilo či nepřijalo poselství filmu Kawasakiho růže. Film ukazuje existenciální vrženost osudu do rukou vnějších tyranů ve veřejnosti, kteří mu ukládají vlastní měřítka. Přitom sami leckdy ona měřítka nesplňují. Umělecká kvalita a osobní charakter nemusejí být vždycky v souladu. O těchto souvislostech se vedou spory od 19. století. Myšlenkový svět Milana Kundery i Jarka Nohavici je natolik rozsáhlý, že vybočuje mnohde i z mých liberálních preferencí. Některé knihy Milana Kundery se mi nezdají zdařilé a některé písně (a není jich zrovna málo) si od Jarka víckrát nepustím. To je zcela normální. Nicméně mi intelektuální obsah díla obou jmenovaných poskytuje tolik důkazů lidskosti a sebereflexe, že jim věřím stále více než žalujícím kritikům.

V případě Jarka vůbec neuvažuji o nějaké zlovolnosti vůči Karlu Krylovi a nejspíš ani Karel Kryl nepociťoval vůči Jarkovi nějakou zlovolnost. Leda bych ji nezaznamenal. Vysvětlení kontaktu s STB ze strany Jarka mi zcela sedí a stačí. Tváří tvář této instituci jsem se sice přímo neocitl, tak se nemohu vydávat za hrdinu, ale zažil jsem největší šikanování na vojně, kde jsem téměř denně cítil tlak na skutečnost, že nejsem ani členem SSM. O mně to ale není. Jenom chci připomenout, že jsem se také musel nějak vymlouvat proč tam nevstoupím a leckdy jsem při tom i lhal. A pomohlo mi to. Bylo to nemorální? Jistotu člověk nikdy nezíská. Jisté slabosti a ústupky z lásky znají jistě všichni rodičové. Potomek se proviní, ale zlomit nad ním definitivně hůl musí mít skutečně drastický důvod. Stejně tak vůči rodičům lze vznést námitky, kdy při výchově byli nedbalí, netaktičtí či přímo nespravedliví i jenom neurotičtí. No a co? V celkovém vyznění jsou to snad většinou rodiče a děti, které máme jen jednou na chvíli. Každý se může i zlepšit nebo napravit.

V pohledu mnohých v české společnosti se zdá, že je pragmatický sociální darwinismus jedinou pravdou o člověku. Žádná kultivace, žádné polehčující okolnosti natož pochopení pro lidské slabosti, které nemusely nutně být špatně míněny. Permanentní podezření z nemorálního boje o život nám vnutil drsný výkonový systém. Proto se nad vlastní agresivitou, (která není nikterak zničující), neustále zamýšlím. Tuto kultivaci mysli by mohl zdarma udělat každý. V dnešním českém světě, kde nelze prokázat v dohledné době ani nos mezi očima nelze vůbec dokázat, že věc STB byla podle Hutky nebo Nohavici. Jde jen o každému danou přirozenou důvěru v nějakou podobu krásy a pravdy. Na Hutkově místě bych se nikdy nesnížil k takové nízké dehonestaci konkurenta. Nevěřím Hutkovi, protože podle mne zpívá falešně a špatně hraje, nehledě k nezajímavým textům…

Odkazy: Sartre, Kant, Adorno a další